Jaroslav Blažek (Nové Město)

Kameraman. Jeden ze zakladatelů české kameramanské školy, oceňovaný zejména pro nové způsoby osvětlení, poetické záběry krajiny a práci s různými pohledy kamery.

Narodil se 3. srpna 1896 v Praze, zemřel 9. srpna 1976 v Praze.

Sdílet

Jaroslav Blažek oslňoval podobně jako Josef Brabec skvělou fotografií s dramatickou oblačností a plastickou světelnou modelací krajiny. Díky svému novátorství a postupům s novými prostředky filmové skladby (např. velké detaily, rapid montáže, tonální deformace a optické triky) si zcela právem zaslouží místo v České kameramanské škole.

Začínal jako laborant v Jalovcově společnosti Pojafilm a později působil jako promítač ve Weissově žižkovském biografu. Výrazně vynikal v ateliérové a zvláště v exteriérové filmové fotografii. Svůj cit pro poetický obraz předvedl již v roce 1919 dramatem „Láska je utrpením“ režisérů Přemysla Pražského a Vladimíra Slavínského, který točil společně s kameramanem Svatoplukem Innemannem. V akrobatických scénách, v nichž Slavínský vylézá na Petřínskou rozhlednu, uplatnil svůj talent pro zajímavé kompozice a výrazné kamerové rakurzy, jimiž napomohl k objevu účinku nadhledu a podhledu. Rovněž zde objevil a pravidelně využíval sílu detailů a polodetailů coby prostředků pro zdůraznění emocí. Byl to první český film, který se podařilo prodat do Ameriky. Jako samostatný kameraman začal pracovat na filmu „Jindra“ (1919) režiséra Oldřicha Kmínka ve společnosti Tchéco (Tchechofilm). V melodramatu „Likérová princeznička“ (1922) režiséra Miroslava J. Krňanského dosvěcoval záběry použitím odrazných desek a pravděpodobně jako první kameraman v českém filmu použil v ateliéru kamerovou jízdu.

Svůj cit pro krajinu, ale také pro dynamickou kameru se zvláštními úhly, uplatnil rovněž ve filmu „Tulákovo srdce“ (1922) režisérů Jana W. Speerger a Josefa Rovenského, který točil společně s kameramanem Josefem Brabcem. Velmi pěkné a dramatické ateliérové svícení se statickou kamerou vytvořil ve snímku režiséra Oldřicha Kmínka „Dar svatební noci“ (1926), stoprocentní kameramanskou práci však předvedl na české poměry ve zcela výjimečném filmu „Batalion“ (1927) režiséra Přemysla Pražského. Jedná se o jedno z vrcholných děl českého němého filmu jak po stránce režijní, tak obrazové. Tvůrci se zde znovu přiblížili výrazovému tématu městského poetismu, byť se silně expresivními vlivy, a tím naznačili avantgardní stylotvornou cestu České kameramanské školy. Dynamika obrazových kompozic harmonizuje s velikostmi záběrů a výrazovým herectvím Karla Hašlera, oboje na světové úrovni. Dynamický kontinuální střih s expresivními prolínačkami a Blažkovou uměleckou fotografií s výborně nasvícenými scénami ve stylu profesionální kameramanské konvence (starlight) zde vytvářejí jasnou uměleckou formu. Blažek vytvořil množství úžasných prolínaček, používal kamerových jízd a různých optických změkčovacích filtrů (nezapomenutelná je snová scéna, v níž se postava doktora Uhera v podání K. Hašlera nachází v deliriu).

Jedním z vrcholů němého filmu se stalo surrealistické drama „Varhaník u svatého Víta“ (1929) režiséra Martina Friče, kde Blažkova skvělá fotografická práce a Fričova filmová řeč tak znovu upozornily na nastupující energii českého filmu. Rozhoupané zvony pražské katedrály zde svými zaoblenými tvary a houpavým pohybem úspěšně konkurují ostrým kompozičním liniím v té době již doznívajícího německého expresionismu. Jde již o suverénní styl české filmové fotografie vycházející z poetiky genia loci tehdejší staré Prahy. Zádumčivé kontrasvětlo, rezonující dvoj až trojexpozice, monumentální a tiché detaily a expresivní poetika vytvářelo společně podivnou vizuální píseň. K umocnění dojmu použil Blažek technické pomůcky jako starefektové a změkčovací filtry i masky ze šedivých filtrů, které vytvářely expresivní vinětaci obrazu. Kamera je zde sice převážně statická, tím více však působí několikrát použitá kamerová jízda. Duch postavy varhaníka díky Blažkově a Fričově obrazové imaginaci vytvořil nezapomenutelnou melodii pražských chudinských příběhů. Tento motiv se potom v české kinematografii nejednou opakuje.

Ve zvukovém filmu pak uplatnil svůj avantgardní přístup k filmové fotografii zejména s režisérem Vladislavem Vančurou na filmech „Na sluneční straně“ (1933) a experimentálním dramatu „Marijka nevěrnice“ (1934). Díky Blažkově kameře měly umělecký úspěch také komedie režiséra Josefa Kodíčka „Loupežník“ (1931) a „Obrácení Ferdyše Pištory“ (1931). S režisérem Miroslavem Cikánem natočil filmovou komedii „U nás v Kocourkově“ (1934), špionážní drama „Vzdušné torpédo 48“ (1936) a „Její pastorkyně“ (1938). V plodné spolupráci s režisérem Martinem Fričem natočil komedii „Poslední muž“ (1934), vesnické drama „Hordubalové“ (1937), hornické drama „Druhá směna“ (1940), crazy komedii „Těžký život dobrodruha“ (1941) a drama „Barbora Hlavsová“ (1942). Spolupracoval i na řadě dalších filmů jako např. drama „A život jde dál...“ (1935) režie Carl Junghans, F. W. Kraemer a Václav Kubásek, „Trhani“ (1936) režie Václav Wasserman, komedie „Pantáta Bezoušek“ (1941) režie Jiří Slavíček a další. V průběhu válečných let 1939 až 1941 natočil několik celovečerních filmů v Itálii. V neposlední řadě nelze opomenout ani jeho bohatou dokumentární tvorbu čítající na desítky titulů.

Jaroslav Blažek obdržel v roce 1968 vyznamenání Za zásluhy o výstavbu.
Žil v Praze 2, ve Štěpánské ulici č. 539/9.

Zpracoval Daniel Souček, spoluautor publikace Česká kameramanská škola (vydáno v roce 2020 ke 100. výročí Asociace českých kameramanů).

Narození
3.8.1896
Úmrtí
9.8.1976 (80 let)
Katastrální územíDatum poslední aktualizace: 21.7.2020 21:58
Datum vytvoření: 21.7.2020 21:48