Na statku č.p. 1 v Rybitví se 3. března 1799 narodil František Veverka. V roce 1822 se oženil s mladou Magdalenou Acksteinovou, rozvážnou hospodyní. Traduje se, že ženich zapomněl doma vrchnostenské povolení ke svatbě a málem ji zmeškal. „Uháněl pro něj domů na strakaté kobyle“, zatímco svatebčané čekali. Byl mezi nimi i místní regenschori, učitel Dominik Škroup, otec pozdějšího skladatele naší hymny Kde domov můj. Po svatbě František převzal grunt o velikosti zhruba 15,5 ha půdy, kde se pěstovalo velké množství plodin. Dařilo se jim dobře. Po čase ale přestal pěstovat konopí a vikev a místo toho přidal k obilí, lnu a luštěninám více brambor. Proto bylo třeba vymyslet snazší způsob orby.
František Veverka byl technicky nadaný a řemeslně zručný člověk, prý si opravoval a vylepšoval sám i hodiny, které byly tehdy určitým přepychem. Vyrobil si mimo jiné jednoduchou mechanickou řezačku slámy a fukar. Dostal také nápad, jak ulehčit práci s pluhem. Po několika letech zkoušení a vymýšlení šel za svým bratrancem
Václavem Veverkou, který bydlel také v Rybitví v chalupě č. 10, a společně připevnili rádlovou radlici na pluh a jeli to zkoušet za kovárnu na pole. Nedařilo se to, a tak:
„František neopustil od své myšlenky a hleděl dřevo jiné přizpůsobiti a radlici na způsob hoblíku zříditi. Vzal pluhovou radlici, nechal ji useknouti a naostřiti tak, aby jako železo hoblíku zem zhoblovala.“ Díky vzájemné spolupráci bratranců dali radlici prohnutý tvar a stočili ji mírně doprava, takže mohla současně krájet, drobit a obracet půdu. Kovář Václav ještě vykul ližinu (podložku), která se plazila za radlicí a nevychylovala ji. První úspěšný pokus se konal v roce 1827 v Rybitví; v místě dnes stojí malý památník.
Ruchadlo bratranců Veverkových brzy vešlo ve známost a uplatnilo se v mnoha hospodářstvích. Usnadňovalo hlavně hlubokou orbu, protože spojovalo přednosti dvou oradel. Do té doby se užíval těžký pluh a jako druhé oradlo tzv. trutnovský hák (rádlo). Pluh oral však jen mělce, neobracel půdu a pole se muselo přeorávat několikrát. Hákem se oralo sice hlouběji, ale za cenu obrovské námahy a těžké ovladatelnosti. Nosil se zavěšený na popruhu přes rameno.
Bratranci si nenechali svůj vynález patentovat, ani je nenapadlo ho poslat na výstavu v roce 1828 v Praze. Nápad si však překreslil hospodářský úředník Jan Kainz z nedalekých Choltic, poznal jeho hodnotu a spojil se s choltickým kovářem, který pluh vykoval. S majitelem továrny na zemědělské stroje Wessem pak společně prohlásili ruchadlo za „svůj pluh“ a již v roce 1832 ho v Praze vystavili.
V 19. století tedy z vynálezu profitovali jiní a uznání autorství se stalo předmětem národnostního boje. Po mnohaletých sporech a jednáních byl sepsán úřední protokol až v lednu 1883 a vynález byl konečně právem připsán bratrancům Veverkovým. V témže roce jim byl odhalen pomník v Pardubicích a na slavnosti promluvil
František Ladislav Rieger. Konala se 8. a 9. září v Rybitví a v Pardubicích a byla pojata jako velká národní slavnost, na kterou přijelo asi 30 tisíc návštěvníků. K odhalení pomníku instaloval
František Křižík v Pardubicích, jako prvním venkovském městě v Čechách, elektrické osvětlení obloukovými lampami.
Františkovi Veverkovi se však později už dobře nedařilo. V roce 1838 mu na souchotiny zemřela manželka a zůstaly mu tři děti. Znovu se oženil, ale druhá žena nebyla tak zdatnou hospodyní a začaly jim narůstat dluhy. Musel prodat některá pole a majetek zmenšil asi na polovinu. V roce 1844 statek prodal a s manželkou se přestěhovali do Břehů u Přelouče, blíž k její rodině. Koupil tam chalupu, která však po třech letech vyhořela. Zůstala jen stodola a František již neměl dost sil na opravy. Přestěhoval se s rodinou do podnájmu do malého domku v Přelouči; byla to stará katovna a pohodnice. Rok na to, v únoru 1849, zemřel ve věku pouhých 50 let. Hrob má v Přelouči.
S Prahou 2 jsou
bratranci Veverkové spojeni díky pamětní desce, která se nachází ve vestibulu Domu zemědělské osvěty na rohu
Slezské ulice č.p. 100/7. Byla sem instalována v roce 1928.
