Václav Veverka (Vinohrady)

Václav Veverka se narodil v Rybitví u Pardubic v rodině chalupníka. Když bylo Václavovi jedenáct let, otec zemřel a hospodářství č.p. 10 spravoval otčím. V roce 1822 dosáhl Václav plnoletosti, mohl začít hospodařit sám a dostal na starost i kovárnu. Hospodářství bylo zatíženo dluhy po otci, kovařina by rodinu neuživila, hlavním zdrojem obživy zůstalo obhospodařování polí. Václav Veverka nepatřil mezi nejchudší, ale ani bohaté. Naproti jeho domu stála kovárna s vejminkem, na dvoře byla stodola a chlívky. Měl koně, krávy a drůbež. V jedné obytné místnosti se spalo na zemi a na slámě. Narodilo se mu osm dětí, z nichž se plnoletosti dožily pouze dvě. V době vynálezu v roce 1827 žilo v chalupě šest lidí. Jeho manželka zemřela v roce 1833 týden po porodu posledního syna, a to v pouhých 28 letech.

V roce 1837 Václav Veverka prodal kovárnu i chalupu a odstěhoval se do Bukoviny, kde se podruhé oženil. Ke kovářskému řemeslu se již nevrátil, vedl zde jen menší hospodářství. Příliš dobře se mu nevedlo, žil v chudobě. Chalupa vyhořela a on dostal zápal plic, na nějž zemřel ve věku 53 let dne 23. února 1849. Jeho nezletilým synům nezůstalo téměř nic. Je pochován na hřbitově ve Dřítči.

 

Ruchadlo bratranců Veverkových brzy vešlo ve známost a uplatnilo se v mnoha hospodářstvích. Usnadňovalo hlavně hlubokou orbu, protože spojovalo přednosti dvou oradel. Do té doby se užíval těžký pluh a jako druhé oradlo tzv. trutnovský hák (rádlo). Pluh oral však jen mělce, neobracel půdu a pole se muselo přeorávat několikrát. Hákem se oralo sice hlouběji, ale za cenu obrovské námahy a těžké ovladatelnosti. Nosil se zavěšený na popruhu přes rameno.

Václavův bratranec František Veverka byl technicky nadaný a řemeslně zručný člověk a dostal nápad, jak práci ulehčit. Po několika letech zkoušení a vymýšlení šel za Václavem a společně připevnili rádlovou radlici na pluh a jeli to zkoušet za kovárnu na pole. Nedařilo se to, a tak: „František neopustil od své myšlenky a hleděl dřevo jiné přizpůsobiti a radlici na způsob hoblíku zříditi. Vzal pluhovou radlici, nechal ji useknouti a naostřiti tak, aby jako železo hoblíku zem zhoblovala.“  Díky vzájemné spolupráci bratranců dali radlici prohnutý tvar a stočili ji mírně doprava, takže mohla současně krájet, drobit a obracet půdu. Kovář Václav ještě vykul ližinu (podložku), která se plazila za radlicí a nevychylovala ji. První úspěšný pokus se konal v roce 1827 v Rybitví; v místě dnes stojí malý památník.

 

Bratranci si nenechali svůj vynález patentovat, ani je nenapadlo ho poslat na výstavu v roce 1828 v Praze. Nápad si však překreslil hospodářský úředník Jan Kainz z nedalekých Choltic, poznal jeho hodnotu a spojil se s choltickým kovářem, který pluh vykoval. S majitelem továrny na zemědělské stroje Wessem pak společně prohlásili ruchadlo za „svůj pluh“ a již v roce 1832 ho v Praze vystavili. V 19. století tedy z vynálezu profitovali jiní a uznání autorství se stalo předmětem národnostního boje. Po mnohaletých sporech a jednáních byl sepsán úřední protokol až v lednu 1883 a vynález byl konečně právem připsán bratrancům Veverkovým. V témže roce jim byl odhalen pomník v Pardubicích a na slavnosti promluvil František Ladislav Rieger. Konala se 8. a 9. září v Rybitví a v Pardubicích a byla pojata jako velká národní slavnost, na kterou přijelo asi 30 tisíc návštěvníků. K odhalení pomníku instaloval František Křižík v Pardubicích, jako prvním venkovském městě v Čechách, elektrické osvětlení obloukovými lampami.