Pamětní kniha kulturního života na Zvonařce. Zdroj: archiv M. Frankla

Historické střípky (3): Zvonařka nebyla jen šunka (Vinohrady)

Další ze série článků z minulých časů Prahy 2, které Vás přenesou o mnoho let zpět. Do míst a životů lidí, o nichž jste možná již slyšeli, možná dosud nikoliv. Tentokráte na téma, jak byl uzenářský podnik Zvonařka spjatý rovněž s kulturním a společenským životem tehdejší Prahy. Podporovat umění patřilo k dobrým zvykům v kruzích úspěšných a vlastenecky smýšlejících podnikatelů. Přejeme příjemné počtení a skládání zajímavých střípků z naší historie.    

Sdílet

Útlá, brožovaná knížka či spíše sešit o necelých třiceti stranách. Na vybledlých deskách zelenkavé barvy je nalepen bílý štítek s nápisem „Zvonařka“. Vydána roku 1940 vlastním nákladem paní Jožy Šimáčkové v počtu 500 kusů. Při listování před čtenářem defilují významná jména české kultury, ale též mnoho jmen již dávno zapomenutých. Zároveň na nás padne nostalgie po „starých dobrých časech“ přelomu 19. a 20. století.

Tato pozapomenutá publikace vzpomíná  na časy, které čtenářům v temných dobách protektorátu přišly asi stejně vzdálené jako nám dnes. Ovšem v  roce 1940 ještě žili mnozí pamětníci, kteří atmosféru „staré“ Zvonařky sami zažili. Autor Lev Uhlíř nám v svém textu dává nahlédnout do zdejší návštěvní knihy a vzpomíná na vybrané umělce, herce a spisovatele, kteří v průběhu let do vyhlášeného uměleckého salonu manželů Chmelových, později Šimáčkových v průběhu let zavítali. Ovšem na začátku byla šunka. Právě lokalitu Zvonařky si na konci osmdesátých let 19. století vybral vinohradský uzenář Antonín Chmel jako místo, kde na pozemcích původní zemědělské usedlosti nechal postavit svoji moderní uzenářskou továrnu, neboť jeho původní výrobní prostory již rozvoji firmy zdaleka nestačily. Návrší nad nuselským údolím tak získalo novou dominantu, jak nám ukazuje i dobová pohlednice. Podobu usedlosti čp. 65 těsně před zásadní přestavbou můžeme vidět níže na detailním vyobrazení.

Součástí továrního komplexu byla i rezidenční část s průčelím do Čelakovského ulice, dnes ulice U Zvonařky. Několikapatrová budova, připomínající spíše palác, je vyobrazena také v záhlaví firemní faktury. Kromě obytné plnil honosný dům a přilehlá zahrada také reprezentativní a společenskou funkci. Nebyla náhoda, že ve zdech Zvonařky s rodinou pobýval malíř a ilustrátor Luděk Marold. Manželé Antonín a Josefa Chmelovi pro své hosty pořádali vyhlášené společenské večery. Na Zvonařku pravidelně zvali umělce, spisovatele, divadelní herce, operní pěvce a další osobnosti tehdejší kultury. Významnou roli Antonína Chmela v podpoře umění a kultury připomíná v úvodu zmiňované publikace i její autor, Lev Uhlíř: „In Memoriam ušlechtilého vlastence Antonína Chmela, zakladatele Zvonařky a štědrého mecenáše umění.“ Osud tomu chtěl, že se Antonín Chmel ze svého nového sídla a obchodních úspěchů dlouho netěšil. Umírá náhle v říjnu roku 1898 ve věku 43 let. Jeho srdce patrně neuneslo enormní pracovní nasazení posledních let. V prosinci stejného roku na Zvonařce zemřel také Luděk Marold.

Novým obchodním a především životním partnerem ovdovělé majitelky firmy, se stal činorodý a společensky aktivní architekt Jan Alfons Šimáček (1858-1942), který se po studiích přesunul v Paříže, kde navázal množství společenských kontaktů. Po návratu do Prahy realizoval několik novostaveb například v katastru asanovaného Josefova. Šimáček je mimo jiné autorem budovy žižkovské radnice. Ottův slovník naučný jeho aktivity shrnuje následovně: „Šimáček jako předseda Společnosti Národního divadla a Slovanského klubu pěstoval styky s cizími umělci, literáty atd., zejména s hosty francouzskými, a nezanedbal příležitosti, by jim učinil pobyt v Praze příjemným.“ Manželé Šimáčkovi na Zvonařce dále pokračovali v tradici uměleckých salonů, s mnohými z návštěvníků je pojilo i osobní přátelství. A jaké osobnosti na Zvonařku zavítaly? Z politického a veřejného života jmenujme například pozdějšího pražského primátora dr. Karla Baxu nebo jednoho z předsedů protektorátní vlády dr. Richarda Bienerta. Zvonařku navštěvovalo opakovaně mnoho herců, včetně předních hereckých osobností jako byl Jindřich Mošna nebo Hana Kvapilová. Z výtvarných umělců jmenujme kromě již zmíněného Luďka Marolda, malíře Vojtěcha Hynaise, Otu Bubeníčka nebo sochaře Josefa Mařatku. Během letních měsíců mohli manželé Šimáčkovi své hosty přivítat také na zámku ve východočeském Miletíně, který zakoupili roku 1915.

Pravidelným hostem byl také přední český básník, spisovatel a dramatik Jaroslav Vrchlický: „V pamětní knize Zvonařky je jméno Vrchlického uváděno mezi věrnými návštěvníky a vždy ve společnosti vynikající. Vrchlický sem utíkal před hlukem světa, aby zde v přátelském závětří pilně překládal, četl a pracoval. Sedávali společně u jednoho stolu s básníkem Kaminským a jako dva pilní žáci pracovali na překladech význačných světových spisovatelů.“ Vrchlický zanechal zajímavé svědectví o zdejším jídelním lístku: „Výběr tedy všeliký, salámy a paštiky, Luculla žeň bohatá, s karfiolem kuřata, aspiky a rosoly, vše, co si žádá kdokoli a k těm jídlům jaký truňk, do krků jen dělá žbluňk! Víno, různé likéry přebáječné nádhery, klasiky a romantiky – za vše zní též naše díky.“ Paní Josefína Šimáčková-Chmelová, přáteli nazývaná Jóža, zemřela rok po vydání této vzpomínkové knihy, v květnu 1941, tedy před osmdesáti lety.

Závěrem dáme znovu slovo Jaroslavu Vrchlickému, kterému prostředí Zvonařky zjevně velmi svědčilo. Básník půvabně vzdává hold svým hostitelům: “Ale vše co by to bylo při vší slávě, nádheře, svačina, jak večeře, kdyby všecko nekrášlilo jedno vzácné koření v Čechách vzácné – nadšení: Nadšení pro krásu, vděk, pochopení myšlenek, grácie a líbeznost, již tu sklízí každý host. Za humry, ocásky z ráčků víc mi úsměv u Šimáčků…“

Galerie: 
Zvonařka, pohlednice, 1899. Zdroj: archiv M. Frankla
Zvonařka, obrázek - detail z faktury, kol. 1890. Zdroj: archiv M. Frankla
Zvonařka, A. Chmel, detail faktury, 1907. Zdroj: archiv M. Frankla
Zvonařka, A. Chmel, detail faktury, 1929. Zdroj: archiv M. Frankla
Katastrální územíAdresa
Zvonařka
U Zvonařky 65/1
Praha 2
Česká republika
50° 4' 11.2512" N, 14° 26' 4.2468" E
Odkazy a literatura:
Uhlíř, Lev, Zvonařka: Historická causerie pražského salonu, Praha 1940.
Janeček, Julius, Město Královské Vinohrady, Král. Vinohrady 1895, s. 120-121.
Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí, díl 24., Praha 1906, s. 615.
Datum poslední aktualizace: 3.6.2021 9:40
Datum vytvoření: 2.6.2021 16:54

Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?