František Kožík (Vinohrady)

Právník, prozaik, básník, autor životopisných románů, dramatik, autor rozhlasových her, textař, scenárista, televizní dramaturg a rozhlasový pracovník. Tím vším byl František Kožík. Po maturitě na brněnském gymnáziu studoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a r. 1931 se stal doktorem práv.  V letech 1931–1933 byl také posluchačem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a od roku 1928 mimořádným posluchačem brněnské konzervatoře, kde v roce 1931 vykonal absolutorium v oboru režie a dramaturgie. 

Od počátku třicátých let dvacátého století spolupracoval s brněnským rozhlasem (jehož nadšeným posluchačem byl již od roku 1924). Zde se také poprvé stal dramaturgem, režisérem i scenáristou. Plodné tvůrčí a spisovatelské období doprovází jeho snaha o podobu nového žánru – rozhlasové hry. Kožík odmítal názor, že rozhlasová hra je „divadlem pro slepé“ a usilovně hledal její ideální tvář. Svou první rozhlasovou hru Návrat napsal o prázdninách v roce 1930. Nesmazatelně však do historie české, ale i evropské rozhlasové tvorby vstoupil v polovině třicátých let s hrou Cristobal Colón. Ve světové premiéře ji uvedl v roce 1934 (12. 4. a 23. 5. 1934) režisér Josef Bezdíček.

Hra Františka Kožíka Cristobal Colón získala v soutěži o nejlepší hru sezóny 1933/34 hlavní cenu. Krátce po té ji převzal i pařížský rozhlas a byla zařazena do cyklu Nejlepší rozhlasové hry světa. Josef Bezdíček v ní plně naplnil své představy o rozhlasovém herectví a režii. Uvedení Cristobala Colóna proto představovalo významný počin ve vývoji rozhlasové hry i rozhlasové režie, a to nejen u nás. Bezdíček použil tři různá akustická prostředí, inscenaci opatřil množstvím zvukových efektů a některé scény aranžoval i v exteriéru.

Inscenace Colóna se stala vzorovým příkladem pro následující trend tzv. výpravné hry a ve třicátých letech znamenala pro českou rozhlasovou hru skutečný vrchol.

Kožíkovým slavným dílem je bezesporu Největší z pierotů (1939). Hlavní postavou je skutečný česko-francouzský herec Jean Gaspard Deburau. Umělec, který se snaží proslavit ve Francii, osud mu však není nakloněn, což ho dovede až k sebevraždě. Zachrání ho prostitutka a další postavy zajímavého děje. Pierto později dosáhne svého cíle a stane se slavným. Když zemře, oplakává jej celá Paříž. Autor svým dílem popisuje období romantismu, první verze je však kritizována pro přílišnou fabulaci. Nové verze vyšly v létech 1948 a 1954 a jsou již obsahově přesnější.

I další Kožíkovy knihy byly čtenáři oblíbené, například Básník neumírá o portugalském básníkovi Luísi de Camões (1940), Vítězství vůle o Emilu Zátopkovi (1949), Synové hor o tragédii českých Lyžařů Hanče a Vrbaty (1954), zfilmováno v r. 1956 a v r. 2022 (Poslední závod), nebo román Josef Mánes (1955), který byl zfilmován r. 1976 pod názvem Paleta lásky.  Známá jsou i díla Na křídle větrného mlýna, Neklidné babí léto (1977, 1979) o malířce Zdence Braunerové. František Kožík se věnoval i poezii a beletrii pro děti, vzpomeňme například Čarovný prsten s krásnými ilustracemi Heleny Zmatlíkové nebo Pohádky vánočního zvonku, soubor moderních pohádek pro děti.

Úspěchy Františka Kožíka na poli dramatizace a vývoje formy rozhlasové hry ho přivedly v lednu 1941 do Literárního oddělení Rozhlasu v Praze. Stává se tak skutečným zakladatelem a také výraznou postavou rozhlasové dramatické práce.

Do života Františka Kožíka však zasáhla výrazně druhá světová válka. Na východním území Evropy okupovaném od roku 1941 nacistický Německem byly objeveny hromadné hroby polských válečných zajatců. Ty nechal v roce 1940 postřílet sovětský diktátor J. V. Stalin. Němci se z kraje roku 1943 rozhodli tento případ využít k protisovětské propagandě. K tomu jim měly posloužit i známé a důvěryhodné osobnosti z okupovaných zemí. V protektorátu Čechy a Morava si nacisté vybrali patologa Františka Hájka a spisovatele Františka Kožíka, kteří byli do Katyně vysláni, aby nálezy viděli na vlastní oči.

Dne 30. dubna 1943 František Kožík o svých zážitcích z cesty do Katyně promluvil v rozhlase:

"Obešli jsme celou smutnou prohlubeň a sladký zápach nám skoro nedovoluje vydechnout. Uchylujeme se spolu k ohni z větví a nastavujeme tvář raději štiplavému dýmu, abychom unikli ovzduší té sladkosti rozkladu. Pak už odjíždíme... S ulehčením dýcháme svěží vítr ruské roviny, když vyrážíme k odjezdu. Katyňský les se nám vzdaluje. A s ním i svědectví nepochopitelné nelidskosti, na jejíž příčinu snad ani nelze najít lidsky srozumitelnou odpověď."

I kvůli tomuto – byť vlastně subjektivnímu a básnickému svědectví, přinutila v padesátých dvacátého století již komunistická Státní bezpečnost Františka Kožíka ke spolupráci. Svazek informátora byl založen v květnu 1957 pod krycím názvem Medard. Podle záznamů StB byly Kožíkovy zprávy průměrné kvality a obvykle jen obecné. A v hodnocení z ledna 1959 se píše: „Ze začátku měl výhrady ke spolupráci. Později se změnil a na schůzky nyní dochází kdykoliv se mu zatelefonuje. V docházkách je přesný. Je dosti snaživý, avšak ke zprávám musí být hodně dotěžován. Bojí se, aby na základě jeho zpráv nebylo někomu ublíženo.“

V polovině devadesátých minulého století let pak vzpomínal na stránkách Týdeníku rozhlas na svůj vynucený odchod z rozhlasu, který ho možná i přivedl ke spolupráci s Stb: „Zkrátka musel jsem z rozhlasu odejít v roce 1952. Považoval jsem to za velikou nespravedlnost, a dlouho mne to bolelo. Vždyť já rozhlasu dával do té doby i přednost i před vlastní literární drahou. Nechtěl jsem se sám prosadit, mým cílem byla dramaturgie.“ 

V padesátých letech tedy opustil práci v Československém rozhlase a po letech „na volné noze“ stal se dramaturgem Filmového studia Barrandov, kde zůstal až do důchodového věku. Jako tvůrce se nadále rozvíjel jako plodný spisovatel, takže po sobě zanechal desítky knižních titulů. V sedmdesátých a osmdesátých letech obdržel tehdy ceněné tituly zasloužilý a národní umělec.

Dnes je František Kožík uznávám jako autor populárních historických románů a zakladatel rozhlasové umělecké práce. Po sametové revoluci 1989 se také stal v médiích často využívaným pamětníkem kulturního dění ve dvacátých a třicátých letech v Československu. Jeho pozůstalost, která má vazbu na jeho rozhlasovou práci, je uložena v Archivu Českého rozhlasu v Praze.

František Kožík žil dlouhodobě na Vinohradech na Lobkovicově nám. 10, které se v té době jmenovalo Čapájevovo.