Nataša Gollová (Nové Město)

Jednu z nejoblíbenějších prvorepublikových hereček Natašu Gollovou pojí s Prahou 2 jednak angažmá ve Vinohradském divadle v letech 1935–1944 a zejména pak místo jejího bydliště ve Štěpánské ulici čp. 534/4. Pochována je na Vyšehradském hřbitově.

Nataša Golová byla dcerou politika a národohospodáře, právníka Františka Hodáče a malířky Adély Hodáčové. Jméno Nataša dostala podle hlavní hrdinky Tolstého románu Vojna a mír. Příjmení Gollová převzala od svého dědečka Jaroslava Golla, uznávaného českého historika, působícího na pražské univerzitě. Nataša Gollová vystudovala dívčí gymnázium a věnovala se studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a též studovala v Anglii. Kromě toho ještě studovala soukromě herectví a moderní scénický tanec. Poprvé stála před filmovou kamerou v roce 1933, kdy si ji vybral do filmu Kantor Ideál režisér Martin Frič. V letech 1933 a 1934 hrála divadlo v Olomouci a další dva roky na Slovensku. Nemoc maminky i nabídka z Vinohradského divadla ji převedly do Prahy. Za deset let na scéně Městského divadla na Královských Vinohradech vytvořila téměř padesát divadelních rolí, ale protože není pomíjivějšího umění, než je divadelní, zůstala tato umělecká činnost zastíněna její slávou filmovou. Ještě předtím, v roce 1932 se seznámila v Paříži se svou největší láskou, francouzským básníkem Tristanem Tzarou. V Paříži tančila v baletu Vpodvečer parného dne v roli Ptáka snů. S Tristanem Tzarou se viděli naposled v roce 1948 v Praze.

Po Filmu Kantor Ideál následovaly hned další nabídky. Po boku Otomara Korbeláře účinkovala ve filmech Bezdětná a v komedii Naše jedenáctka. Nejčastěji reprízované filmy s Natašou Gollovou v našich televizních stanicích pocházejí z doby protektorátu, kdy hrála po boku Oldřicha Nového ve filmu Kristián (jeho manželku Mařenku Novákovou), Eva tropí hlouposti či Hotel Modrá hvězda. Život Nataši Gollové nevykazoval za války žádné skandály, pomineme-li, že přebrala Adině Mandlové Willyho Sohnela. To byl československý občan německé národnosti původem z Ostravska, který se stal v roce 1938 příslušníkem říše. Na starost dostal barrandovské ateliéry. Po válce sice dostal čestné občanství za to, že pomohl točit za války na Barrandově české filmy, ale to mu bylo po únoru 1948 odebráno a v září téhož roku odešel ilegálně z Československa. Nataša Gollová se sice na sklonku války přihlásila jako dobrovolnice pro ošetřování vězňů během epidemie skvrnitého tyfu v internačním táboře v Terezíně, kde se sama tyfem nakazila a půl roku bojovala o život, ale ani to nepomohlo k její morální rehabilitaci. Byla nařčena z údajné kolaborace, přičemž ji přitížil právě vztah se Sohnelem. Nakonec bylo tažení proti ní zastaveno, ale její filmová kariéra byla na více než deset let přerušena. Navíc s ní a s některými dalšími kolegy včetně režiséra Karla Konstantina odmítl nadále spolupracovat soubor Vinohradského divadla. V roce 1947 se provdala za zmíněného divadelního režiséra Karla Konstantina, s nímž se odebrala na několik let do Českých Budějovic. V roce 1951 přijala nabídku Jana Wericha a Martina Friče na roli Kateřiny-ženy Sirael ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Po úspěšném uvedení filmu se manželé vrátili do Prahy. V padesátých letech účinkovala v Divadle na Fidlovačce a v Divadle satiry, později ABC. Ve filmu se ještě objevila v roce 1974 jako teta Fany v Podskalského komedii Drahé tety a já a v roce 1981 ve filmu Konečná stanice režiséra Jaroslava Balíka z prostředí domova důchodců.

Nataša Gollová bydlela v Praze na Smíchově na Janáčkově nábřeží čp. 713/33, který patřil její rodině. Po válce byl dům Hodáčových zestátněn a z majitelů se stali nájemníci. Nataša Gollová se z domu odstěhovala na Nové Město do Štěpánské ulice čp. 534/4. Odtud odešla do domova důchodců v Krči, kde ve spánku zemřela. V české filmografii po ní zůstala hluboká stopa, vždyť s jejím jménem se setkáme u téměř 90 filmů. Točila i pro televizi, v roce 1984 si například zahrála roli pacientky v seriálu Sanitka.

Je pochována na Vyšehradském hřbitově v rodinné hrobce Hodáčových č. 15-24/8.