Marie Prušáková-Honzíková

Otec Marie Prušákové byl univerzitní profesor Josef Prušák (1873-1921), specialista v oboru trestního práva a autor mnoha odborných právnických publikací. Pochován je na Vyšehradském hřbitově v hrobě č. 15-4.

Marie Prušáková maturovala na klasickém gymnáziu Minerva a v letech 1922-1924 studovala práva na Univerzitě Karlově a následně do roku 1926 filozofii a srovnávací literaturu na Filozofické fakultě téže univerzity. Studia ale nedokončila. Byla krátce provdána za českého spisovatele, publicistu, dramatika, malíře, scénografa, překladatele, diplomata a právníka Adolfa Hoffmeistera (narozen 15. srpna 1902, zemřel 24. července 1973). V roce 1930 se znovu provdala za architekta a spisovatele Karla Honzíka, s nímž spolupracovala jako výtvarná teoretička.  V letech 1949-1959 byla zaměstnána v národním podniku Textilní tvorba, pozdějším ÚBOKu, neboli Ústavu bytové a oděvní kultury.

Byla publicisticky a literárně velice činná.  Přispívala do periodik Přítomnost, Dělnická osvěta, Estetická výchova, Literární měsíčník, Čs. architekt a Tvorba. Překlady podepisovala jménem M. Hoffmeisterová, publikovala též jako Marie Prušáková-Honzíková. Na přelomu 20. a 30. let minulého století se uvedla dvěma knižními překlady z francouzštiny. Od 40. let se věnovala se i krásné literatuře. Jejím tématem bývaly psychologické portréty dívek a žen, později rozklad rodiny, nevěry a rodičovské role současníků atraktivních profesí. S manželem Karlem Honzíkem bydleli na Novém Městě v ulici Na Moráni čp. 360/3 v domě, který byl během náletu spojenců na popeleční středu 1945 vybombardován. Vzpomínky na život po boku významného architekta Karla Honzíka včetně svědectví o avantgardní kultuře a architektuře v českém i evropském kontextu a jejich čelných postavách od 30. let tak, jak je poznávala doma i na zahraničních cestách, přináší její kniha Když hoří obrazy sepsaná v roce 1945; vyšlo v roce 1989.

Marie Prušáková je pochována v rodinném hrobě na Vyšehradském hřbitově č. 15-4