Bořivoj Navrátil (Vinohrady)

Bořivoj Navrátil se narodil do rodiny kroměřížského prokuristy. Nebyly mu ještě ani čtyři roky, když mu matka zemřela na tuberkulózu. Otec se nedokázal s její ztrátou vypořádat a odešel ze života tragicky. Bořivoje se i s jeho starším bratrem ujala tatínkova mladší sestra, ač sama čekala své druhé dítě a blížila se válka. Se strýcem jim nahradili plně oba rodiče a chlapci tak vyrůstali v harmonické rodině. Třebaže to bylo často náročné, umožnili oběma chlapcům vystudovat vysokou školu. Jejich zásluhou měl Bořivoj Navrátil na dětství hezké vzpomínky. Kvůli budoucí kvalifikaci přešel z kvarty jihlavského gymnázia na obchodní akademii. Když nahlas vyslovil, že by šel rád k divadlu, všichni se mu smáli, a tak se nadále zdokonaloval v těsnopise a psaní na stroji, s čímž dokonce vyhrál i několik krajských soutěží. Považoval to za svá zadní vrátka a při studiu JAMU si psaním přivydělával. Během každé volné chvilky navštěvoval spolky, kde se hrálo divadlo, a přestože silně ráčkoval, začal ochotničit v Horáckém divadle, kde v roce 1950 založili mládežnický soubor. V sedmnácti letech už hostoval v představeních profesionálního souboru. Jeho první rolí byl Oleg Koševoj v dramatizaci Faradayovy Mladé gardy. Vybral si ho režisér Emil Wolf a bylo to osudové setkání. Doslova to rachotilo, když Bořivoj spustil slova s přemírou „r“. Vynikající režisér a herec Wolf byl také pedagog a dobrý logoped a ráčkování ho odnaučil. Když uspěl při zkouškách na JAMU, současně dostal umístěnku jako účetní. Naštěstí se ji podařilo zrušit a Bořivoj Navrátil mohl herectví dostudovat.

První angažmá měl v Českém Těšíně, ve kterém se mu moc nelíbilo a po roce odešel do Opavy, kde uspěl v konkurzu na Romea. Režisér Miloš Horanský ho tady obsadil ještě do role mladého podivína, fyzicky i charakterově poznamenaného člověka ve hře Nazima Hikmeta První den sváteční. Díky této roli získal po roce angažmá v tehdejším Státním divadle v Ostravě, kde se v herecky silném činoherním souboru setkal např. s Jiřím Adamírou, Josefem Langmilerem a dalšími. Měl se tak od koho učit. Ostravské televizní studio vysílalo živě, což přinášelo i jistá dobrodružství. Také v ostravském rozhlasu byla spousta práce. V tehdejším ocelovém srdci republiky panovaly pro kulturu dobré podmínky. Zůstal tam tři roky. Následně uspěl v konkurzu do nově založeného mimického sboru činohry Národního divadla v Praze. Tehdejší režisér činohry ND Otomar Krejča znal Bořivoje Navrátila z Ostravy, a tak od konkurzu odcházel se scénářem a partiturou Fibichovy Smrti Hyppodamie. Po prázdninách se sice mimický sbor smrskl na tři lidi, nicméně dostal nabídku na další krásné velké role a už za dva měsíce se stal Bořivoj Navrátil řádným členem činohry. Setkal se tu s osobnostmi jako Zdeněk Štěpánek a Jaroslav Marvan, ke kterým vzhlížel s velkou úctou, ale na jevišti byli rovni. Za jedenatřicet let bylo rolí v Národním divadle mnoho. Zpočátku hrál milovníky, postupem času postavy charakterově rozdílné. Kvůli jedné roli si na doporučení režiséra Macháčka nechal vyholit hlavu a ocitl se tak na křižovatce svého hereckého osudu. Najednou mu padaly do klína role darebáků všeho druhu v divadle, televizi, ve filmu, a dokonce i v rozhlase, přestože tu holá hlava nebyla vidět. Mezi postavami darebáků bylo hodně těch, ve kterých se mu zalíbilo. Například v roli Ernesta Romy v Brechtově Zadržitelném vzestupu Artura Uje nebo Myrtila z Hippodamie či krejčíka Fialy z Furiantů…  

Objevoval se také ve filmu, třeba v trilogii podle Eduarda Štorcha o pravěkých lidech Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu ztvárnil postavu kupce Gera. Divákům jistě utkvěl v paměti rolí předsedy Světové rady v televizním seriálu Návštěvníci , i jako podivínský knoflíkář Jiří ve filmu Petra Zelenky Knoflíkáři.

Když jednou při natáčení v Bratislavě přehodil v jídelně ladně nohu přes opěradlo židle, na níž usedl k obědu, oslovil ho díky tomuto "sportovnímu výkonu" režisér Ján Piroh s nabídkou role ve filmu Sagarmatha o československé horolezecké expedici, usilující o dosažení vrcholu Mount Everest. Nabídku přijal a při natáčení si sáhl hodně hluboko svých fyzických sil, i když předtím poctivě trénoval v Himálaji, plaval, jezdil na kole, běhal, dostal i vysokohorskou nemoc a při otoku plic pocítil dotek smrti. Od té doby zařadil krátké cvičení a dlouhé procházky do svého každodenního programu.

Po ukončení stálého angažmá v Národním divadle vystupoval v Divadle v Celetné, točil filmy, nahrával v rozhlasu. Rád přijal od Ivana Rajmonta nabídku titulní role Shakespearova Tita Andronica v Divadle v Dlouhé v krásném překladu prof. Hilského. Když se v roce 1995 v Jihlavě otevíralo nově postavené Horácké divadlo na místě toho, kde před 50 lety začínal, pozvali B. Navrátila zahrát si císaře Zikmunda ve hře napsané pro tuto příležitost. Od té doby tam dalších pět sezon nastudoval každoročně novou roli v představeních Caesar a Cleopatra, Kočka na rozpálené plechové střeše, Král Oidipus, Baron Prášil.

Bořivoj Navrátil rád vzpomínal na své rozhlasové role, ať už v brněnském studiu za dob studií, nebo v ostravském a pražském studiu, kde byl jeho první postavou Mauglí v dramatizaci Kiplingova románu Kniha džunglí. Oblíbil si také četby na pokračování, a to jak  interpret, tak i posluchač. Za své životní milníky považoval ty, kdy ho Emil Wolf odnaučil ráčkovat, přijetí na JAMU, roli Rüstama v Hikmetově hře První den sváteční a setkání s režisérem Horanským, dvacetiletou spolupráci s rozhlasovým režisérem Miloslavem Jarešem, role ve filmech Karla Kachyni Pozor, vizita! a Sestřičky, koprodukční rusko-slovenský film Lev Tolstoj, zmíněný horolezecký film Sagarmatha. i odchod z Národního divadla roku 1992 kvůli radikálním změnám ve vedení. Cenná pro něj byla i spolupráce s Petrem Léblem v divadle Na zábradlí.

Bořivoj Navrátil se také dvacet let věnoval pedagogické práci na konzervatoři.  Žil na Vinohradech ve Francouzské ulici čp 145/ 22.