Pavel Josef Šafařík (Vinohrady)

Pavel Josef Šafařík patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého a slovenského národního obrození. Jeho otec byl slovenský evangelický kněz, proto Šafařík po absolvování gymnázia v Rožňavě a Dobšině studoval na evangelickém lyceu v Kežmaroku (1810-1814) a na univerzitě v Jeně. Teologie jej však příliš nezajímala, a on se rozhodl pro učitelské povolání. Po dvouletém působení v Bratislavě jako vychovatel se stal v září 1819 ředitelem gymnázia v srbském Novém Sadu. Zde setrval 14 let, během kterých vytvořil velké vědecké dílo, takže do Prahy přišel v roce 1833 již jako uznávaný slavistický odborník. V Praze se dále bohatě rozvíjela jeho vědecká tvořivost, a to i přes obtížnou existenční situaci. S manželkou Boženou Julií roz. Ambrozyovou v roce 1822 měl totiž početnou rodinu – narodilo se jim šest dětí. Šafařík se proto živil jako redaktor časopisu Světozor, redaktor muzejního časopisu, až se konečně stal hlavním knihovníkem Univerzitní knihovny. Místa profesora slovanské filologie na pražské univerzitě se zřekl, aby umožnil Františkovi Ladislavu Čelakovskému návrat do Prahy. Zdravotní stav Šafaříka se ve druhé polovině padesátých let 19. století začal zhoršovat, čemuž napomohla i dusná atmosféra Bachova absolutismu a Šafaříkovy obavy z policejního pronásledování a persekuce. Těžká duševní choroba ho vedla k pokusu o sebevraždu. V květnu 1860 skočil z tehdejšího řetězového mostu do Vltavy, ale lodníky a pískaři pracujícími v blízkém okolí byl zachráněn. Ztrácel však zrak, stabilitu a pohyboval se jen o holi. Zemřel v červenci 1861a byl pohřben na evangelickém hřbitově v Karlíně. V roce 1900 po zrušení tohoto pohřebiště byly jeho ostatky přeneseny na Olšanské hřbitovy (I. obecný hřbitov, 3. oddělení, hrob 1). Nad jeho hrob byl přestěhován původní pískovcový sarkofág.

Těžiště jeho rozsáhlé vědecké práce o dějinách, jazyce a literatuře Slovanů je ve velkých shrnujících dílech. Odborné poznatky v nich obsažené vědecky dokazují historický význam Slovanů pro evropskou vzdělanost a humanitu. Ve „Slovanských starožitnostech“ (z roku 1837) Šafařík shromáždil všechny dostupné prameny a doklady o nejstarších sídlech a projevech Slovanů. Toto úctyhodné dílo bylo záhy po vydání přeloženo do ruštiny, polštiny, němčiny a francouzštiny a nadlouho se stalo základní učebnicí na univerzitních katedrách slavistiky. Šafařík se věnoval i krásné literatuře jako básník. (Sbírka Tatranská Múza s lýrou slovanskou (1814).

Jménem toho národního buditele je pojmenována vinohradská Šafaříkova ulice, která svůj název dostala okolo roku 1880.