Secesní vila Na Libušince, Rašínovo nábřeží čp. 50/26 (Vyšehrad)

Historie

Dějiny umění – i architektury – stojí vždycky na velkých jménech, na jedinečných osobnostech, které jednotlivé vývojové etapy formovaly, udávaly jim směr, naznačovaly další tendence. Česká, respektive pražská architektura konce devatenáctého a prvních desetiletí dvacátého století měla nemálo takových individualit: ve svých výbojích byly důstojnými partnery zahraničním tvůrcům, v případě architektonického kubismu působily v evropském měřítku dokonce jako zakladatelé.

Architekt Emil Králíček (1877–1930) k těm slavným jménům, zdá se, nepatří, přesněji řečeno, nezapsal se do dějinné paměti tak výrazně, tak zapamatovatelně, třebaže se tváře Prahy dotkl, a nikoli zanedbatelně. Ani na takové případy není historie skoupá. Byl absolventem pražské stavební průmyslovky, takže se mu nedostalo vysokoškolského vzdělání, a školil se v Darmstadtu u známého českého architekta Josefa Marii Olbricha, s nímž se znal Jan Kotěra z vídeňských studií u Otto Wagnera a jehož tvorbu uznával. Emil Králíček se pak představil v Praze jako autor secesních a kubistických staveb. Svůj tvůrčí osud spojil v letech 1903-1913 s firmou stavitele a podnikatele Matěje Blechy (1861–1919), který se zasloužil o kvalitu svých budov především tím, že se uměl obklopit schopnými projektanty – a Králíček hrál mezi nimi rozhodující roli. Zřejmě dominantní postavení podnikatele a jeho vliv způsobily, že u některých realizací, a rozhodně významných (například hotel Zlatá husa na Václavském náměstí 1909–1912, dům Diamant ve Spálené ulici 1912–1913) je sice firma M. Blechy uváděna s jistotou, zatímco jméno E. Králíček toliko s otazníkem. Nedoložitelných autorství zmíněného architekta najdeme v odborné literatuře celou řadu.

Avšak jedno autorství je nezpochybnitelné, unikátní i hodnotné. Na Rašínově nábřeží 26 vznikla v těsném sousedství staveb Otakara Novotného a Josefa Chochola klasicizující secese s kubistickými detaily Emila Králíčka.

Popis

Jádro tohoto rodinného domu, volně stojícího na zkoseném nároží, tvoří jednopatrový objekt na půdorysu nepravidelného pětiúhelníku s dvoutraktovou dispozicí a k jádru se připojuje jednotraktové přízemní křídlo podél Libušiny ulice. Dům má napolo zapuštěný suterén a kryje ho mansardová střecha. První patro je rozčleněno čtyřmi masivními pilastry s volutovými hlavicemi. V podkroví se mezi pilastry nachází lodžie s vloženým proskleným mřížovím zimní zahrady, jejíž vnější tvar kopíruje půdorys rizalitu. Jižní průčelí, obracející se do křižovatky Libušiny ulice s nábřežím, má reprezentativní charakter a vrcholí trojúhelným štítem s reliéfem rohů hojnosti a nápisem Na Libušince. Interiér obsahuje schodiště, cenné jednak zábradlím ve stylu geometrické secese, jednak obdobně formovaným kandelábrem u jeho paty a lucernou pod stropem horního podlaží. Na průčelích i výzdobě domu spolupracoval sochař Antonín Waigant.