„Ples chartistů“ v Národním domě na Vinohradech (Vinohrady)

Vybudování Národního domu ( náměstí Míru č.p. 820/9, za první republiky orientační číslo 13) mělo pro společenský a kulturní život na Královských Vinohradech zcela zásadní význam. O jeho stavbě rozhodli zastupitelé města na počátku devadesátých let 19. století. Pro objekt vybrali volnou parcelu, kterou procházela pěšina, lemovaná třešněmi a vysokým živým plotem mezi pozdějšími ulicemi Korunní, Slezskou a Blanickou. Vytvořením projektu monumentální reprezentační budovy v novorenesančním slohu byl pověřen městský architekt Antonín Turek, žák Josefa Schulze. A. Turek se částečně nechal inspirovat jeho projektem Národního muzea, odkud převzal sloupový řád průčelí. Stavbu, která započala v roce 1893, řídil vinohradský městský stavitel Jan Troníček. A již po patnácti měsících, 10. listopadu 1894, byl Národní dům slavnostně předán do užívání veřejnosti. Za necelý půlrok potom stavitel Troníček zemřel.

Národní dům se stal okamžitě po slavnostním otevření kulturním centrem Královských Vinohrad, a toto postavení si udržel i přes období první republiky, socialistické éry až do dnešní doby.

O přesném datu vzniku Charty 77 jsou určité pochybnosti. Běžně se uvádí datum 11. prosince 1976, ale tehdejší spoluzakladatelé Václav Havel a Petr Uhl se přikláněli k datu 10. prosince 1976. Rovněž autoři textu zůstali v anonymitě, ale předpokládá se, že její značnou část sestavili Václav Havel a Pavel Kohout , který je rovněž autorem názvu petice. Text Charty byl publikován ve dnech 6.–7. ledna 1977, přičemž celá řada zakladatelů a prvních signatářů Charty 77 v té době bydlela na území Prahy 2.

Do dějin československého disentu se zapsal Národní dům na Vinohradech tzv. plesem chartistů dne 28. ledna 1978, který skončil, aniž začal represí státní moci a zatýkáním jeho účastníků z řad signatářů Charty 77.

Okolnosti kolem tohoto plesu popisuje Pavel Kohout ve svém „memoárománu“ Kde je zakopán pes, který vyšel v roce 1987 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a po tzv. sametové revoluci i u nás v brněnském nakladatelství Atlantis v roce 1990.

Pavel Kohout (narozen 1928 v Praze) byl zpočátku představitelem tzv. budovatelské poezie, později se stal uznávaným prozaikem a dramatikem a čelným protagonistou Pražského jara v roce 1968. Po „internacionální pomoci spřátelených armád“ téhož roku a následném nástupu normalizace představoval výraznou osobnost disentu a rovněž stál u zrodu Charty 77, za což byl Státní bezpečností otevřeně šikanován. Po nuceném odchodu do exilu v sedmdesátých letech patřil k významným spisovatelům samizdatu v zahraničí. V roce 1980 získal se svou třetí manželkou Jelenou Mašínovou rakouské občanství.

V následujícím úryvku se Pavel Kohout obrací právě ke své ženě Jeleně Mašínové:

„Tvůj veselý sen o plesu Charty, kterýs vyprávěla všude, vzal její signatář a bývalý poslanec České národní rady ing. Rudolf Battěk zcela vážně.

Povšimnuv si pouličních plakátů, zvoucích na ples železničářů depa Vršovice, navštívil pořadatele s dotazem, zda by uvítali menší soukromou společnost. Že si čirou náhodou najali s velkýma očima rozlehlý Vinohradský národní dům a měli nečekané potíže s odbytem vstupenek, nadšeně mu nabídli celý boční sál, najde-li nejméně stovku plesajících. Pro zájem našich žen a dívek odebral lístků na dvě stě.

Po týdnech a měsících studené občanské války jsem tě viděl zázračně proměněnou do bezstarostnosti let, kdy jsem tě poznal. Bylas dokonce zas po uherském roce u švadleny i u holiče, viditelně tě zas vzrušovala prověrka tvého ženství pro změnu zas jednou muži, kteří nejsou ani vyšetřovatelé ani psychiatři.

Zato já, oblékaje smoking v bytě, jehož laskavý majitel Havel, že přijel na tu jedinou noc a sám, našel si postel jinde, netuše, kde skutečně přespí, zavětřil jsem místo radovánek nebezpečí. Z regimentu holičů a švadlen musel přece někdo zavolat jim. A když nám skoro nedovolili dýchat, proč by nás měli nechat tančit. Smoking jsem zase svlékl.

Stěží dosáhlas, že jsem oblékl aspoň stavební šaty, můj instinkt křičel po džínách. Jako vždy, když jsem začichal pekelný puch, zařekl jsem se i jen kapky alkoholu. Sotva jsem však vystoupil z taxi, styděl jsem se už za svou hysterii. Rozlehlé náměstí mi přišlo tak důvěrně známé, že jsem pocítil radostné pohnutí. Na jeho spodním konci jsme se v Londýnské oba dva narodili, nad horním bydlívala má první láska A chrám svaté Ludmily byl místem stydlivých dostaveníček.

Ze střechy Vinohradského divadla mě zdravili oba mí strážní andělé. Tady pod nimi mě Dobrá píseň vystřelila 1951 na oběžnou dráhu divadla. Zářijové noci otevřely 1955 můj konflikt s režimy, Válka s mloky 1961 dveře k vlastní jevištní poetice a 1967 August cestu do světa. I teď, když museli sloužit za vývěsní štít lžidimitrijům, byli okřídlenci zhmotnělým symbolem, že co se stalo, nemůže se odestát.

Na úpatí honosného secesního schodiště Národního domu se mi zdálo, že uplynula vteřina od mučivých tanečních hodin v předposledním roce války, kdy mi zde bylo v potu tváře souzeno poznat, že mi do vínku ani nedána lehkost kroku ani snadnost obluzování paní a dívek, a století od června 1967, kdy jsem tu na IV. sjezdu československých spisovatelů předčítal v témže sále s tlukoucím srdcem, protože před zbledlým ideologem strany Hendrychem, Solženicynův vášnivý protest proti žalářníkům sovětské literatury.

Ale to vše byla už historie. Co platilo, byl bál! Už jsme spatřili několik přátel, ale neporušili rituál: s páry známými i cizími, naleštěnými jako my dva, jsme důstojně stoupali ke stolům pořadatelů, oblečených rovněž v černém, jak se sluší ve staré kulturní zemi.

Vzali nám lístky, ale neutrhli. Muž s myší tváří je hodil do zásuvky, z níž zpětným pohybem vynesl dvě dvacetikoruny, narval mi je do kapsičky u vesty jako spropitné a pronesl drsně formuli dne:

– Pracující si nepřejou tancovat vedle nepřátel socialismu!

Ozývala se všude kolem nás. Teprve teď jsem si všiml, že přes balustrádu obou schodištních křídel, vedoucích z odpočívadla s kontrolní propustí k sálům, shlížejí snad všechny tváře, které jsem kdy uviděl za stoly vyšetřovatelů, před našimi dveřmi i za volanty sledujících aut. Skláněli se nad vestibulem jak nad mamutím akváriem, ukazovali prstem a černí rybáři pro ně lovili jejich oblíbené exempláře.

Vzteklí, že nemohou zatýkat, jen vyhazovat, vyžívali se v hulvátských posměšcích, jimiž komentovali smutný sestup našich zklamaných žen od bran tanečního nebe do přízemí, zatímco vzhůru pokračovali jen udivení železničáři, kteří neměli tušení o svém svatém rozhořčení.

Vysvětlovat ani rozčilovat se nemělo ovšem smysl. Tak krásně vyšňořené ženské si však nezasloužily odchod bez pocty. Postupně jsme zaplnili přilehlou restauraci. Po mnoha urgencích nám konečně vrchní přinesl místo jídelníčku zprávu, že podnik mimořádně zavírá. Dali jsme si tedy tichou poštou sraz v Národním domě na Smíchově, známém posledním útočišti tancechtivých seniorů, a nezaplesanci se počali dočasně rozcházet. Aby až do konce nedošlo ke konfliktu, tvořil jsem, kázeň sama, zadní voj.

Když jsme spolu konečně jako poslední vyšli do vstupní haly, byli až na pár proklouzlých rybek chartisté na ulici a železničáři na plese, který s ubylými hosty a s přibývajícími informacemi ztratil lesk a švih. Spatřil jsem obraz z posledního aktu Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy: Nejspíš z fundusu odění muži z vnitra, kterým zbývalo jen vyprovodit nás dva, utvořili hustý popravní špalír ode dveří restaurace k východu. Vzal jsem tě, pokud to dovolovala tvá pláštěnka, pod paží. Současně se do mě z druhé strany zavěsil mladý muž a začal nás oba táhnout.

– Nechte toho! řekl jsem – vidíte, že odcházíme.

Kupodivu toho nechal a u hlavních dveří mi dal dokonce s přehnanou poklonou přednost. Až když jsem ho minul, přidal mi nádavkem ránu za levé ucho. Musel udeřit pěstí: šel jsem ihned k zemi. Ztráceje vědomí, těšil jsem se, že nemám smoking.“

Žena Pavla Kohouta, Jelena Mašínová, pak odvedla manžela do parku. Z šera keřů k nim přistoupil spisovatel Ivan Klíma a po chvilce i Václav Havel s hercem Pavlem Landovským. Oba posledně jmenovaní byli záhy zatčeni, když chytali taxi, a z vězení v Ruzyni byli propuštěni bez omluvy až za dva měsíce, v těch večerních šatech, v nichž byli zadrženi. Ivan Klíma s manželkou Helenou se postarali o otřeseného Pavla Kohouta. Klíma ho odvezl svým vozem do bytu Václava Havla, který se ocitl mezitím již v Ruzyni. Při cestě od Havlova bytu ovšem neprošel Klíma testem na alkohol, a tím pádem na dlouhou dobu přišel o řidičský průkaz. Až později se ukázalo, že test byl zcela zmanipulován v neprospěch spisovatele Klímy. Na základě této represe a jako odezva na ni vznikl VONS, výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

Listopad 1989 přinesl v Československu společenské změny. Po studentské demonstraci 17. listopadu se její násilné ukončení Veřejnou bezpečností na Národní třídě, kde bylo zraněno mnoho lidí, stalo podnětem k tzv. sametové revoluci a k politickým změnám ve společnosti.

Po roce 1990 nastalo období přeměn a transformací ve všech sférách života, kterým se nevyhnul ani Národní dům na Vinohradech.

V současné době je Národní dům na Vinohradech majetkem Státního fondu kultury České republiky a spravuje jej soukromá společnost navazující na tradice a odkazy, v jejichž duchu byl vybudován. Rozsáhlé investice navracejí budově její krásu a neopakovatelný styl. Tento objekt je pro mnohé neodmyslitelně spojen s prožitými tanečními kurzy, maturitními plesy či významnými firemními i soukromými událostmi.