Rozhlas za Pražského povstání (Vinohrady)
Rozhlas na Vinohradské měl opakovaně významnou úlohu ve zlomových okamžicích našich dějin. Bojovalo se o něj v květnu 1945 i v srpnu 1968 a stál v centru dění i o rok později. Pojďme si připomenout některé události z Pražského povstání na konci druhé světové války a projít místa s nimi spojená. Dozvíte se řadu zajímavostí.
Český rozhlas sehrál důležitou roli během Pražského povstání v květnu 1945. Pracovníci rozhlasu se na tento okamžik připravovali už během války. A nejen oni. Nachystat se museli také obránci rozhlasu, tedy čeští policisté. Redaktoři proto vymysleli takovou rubriku, kde policisté radili posluchačům, jak se třeba bránit před kapesními zloději. A když policisté chodili na natáčení takovýchto pořadů, měli možnost si prohlédnout rozhlasovou budovu tak, aby se v ní dokázali orientovat, až nastane boj o rozhlas.
Vydejte se s námi na cestu po Vinohradech, kterou v roce 1945 absolvoval rozhlas během Pražského povstání. Byla to cesta, která trvala 4 dny a vedla z nesvobody do svobody.
Zastávka 1 – Český rozhlas na Vinohradské (za války Schwerinově) 12
Zdeněk Mančal začal vysílání v sobotu 5. května hlášením: „Je sechs hodin.“ Tím dal signál, že právě začal konec. Konec války a nadvlády Němců. Odstartoval Pražské povstání. Jelikož své německé kolegyni hlasatelce Markgrafové Mančal neumožnil vůbec vstoupit do studia, začala atmosféra v rozhlase houstnout a Mančalovi několikrát volal rozezlený intendant Thürmer. Ale zbytečně.
Ve volných chvílích Mančal se svými kolegy strhal ze zdí a dveří cedulky, aby se němečtí vojáci v budově neměli podle čeho orientovat. Boje začaly a přiblížily se rozhlasu. Po poledni programový inspektor Oto Kukral Zdeňku Mančalovi vysvětlil, že se v budově střílí a že má prostě začít volat o pomoc.
Ve 12:33 začal rozhlas volat: „Prosíme českou policii, voláme české vojsko, voláme všechny Čechy na pomoc do Českého rozhlasu. Přijďte co nejdříve!“
Před vstupem do budovy rozhlasu byly zátarasy, ale čeští policisté se dovnitř dostat dokázali. Třeba Karel Hladík seskočil z nákladního auta a německou hlídku naprosto v klidu pozdravil: „Grüss Gott.“ Němec u vchodu byl tak zaskočen, že české policisty pustil dovnitř, teprve až za chvíli začal křičet: „Was ist denn los?“ Co se to děje? Češi mu, jak píše pamětník Miloslav Disman v knížce Hovoří Praha, odpovídají střelbou z pistole.
Mluvit německy nebo dokonce dobře německy se Čechům vyplatilo. Jistý inženýr Jandera ze správy pošt zavolal na strašnický vysílač, který šířil vysílání pražského rozhlasu. Představil se jako inspektor Wittmann z Hauptamtu der Deutschen Reichspost a vedoucímu vysílače oznámil, že má jak techniku tak zbraně předat Čechům. Vedoucí odporoval, že je to proti předchozím rozkazům, na to mu ale Jandera vydávající se za Wittmanna opáčil: „Das ist Befehl!“ To je rozkaz! A tak Češi zcela bez boje dostali pod svou kontrolu strašnický vysílač.
Češi v rozhlase se stále bránili, náboje do zbraní jim chodili potrubní poštou, takže munice nedocházela. Němci uvažovali třeba i o tom, že by se do rozhlasu prokopali ze železničního tunelu. Tomu zabránili čeští železničáři tím, že tunel ucpali vykolejenými vagóny. I přes neustálou střelbu se vysílalo dál až do nedělního večera. Tou dobou už Němci povolali na boj s rozhlasem letectvo a to nakonec slaví úspěch. 6. května v 17:40 dopadá na budovu bomba a rozhlas utichá. Ale ne na dlouho. Už za hodinu a půl pokračuje vysílání z provizorní hlasatelny u vysílače ve Strašnicích. Další den tedy v pondělí 7. května se pak vysílání přesunulo do Husova sboru na Vinohradech.
Zastávka 2 – Škola Na Smetance
William Greig a Thomas Vokes byli britští vojáci, kteří padli do německého zajetí. Podařilo se jim ale uprchnout a dostat se až do Prahy. Zapojili se do bojů o rozhlas. Byli to dobří střelci, se zbraněni uměli zacházet skvěle, ale jejich role byla důležitá v něčem jiném.
7. května se sklepy dokázali přiblížit ke škole Na Smetance. Tu okupovala německá posádka SS. Greig s Vokesem přišli společně se zástupci českých povstalců Němcům oznámit, že pokud se nevzdají, tak je rozpráší letectvo. Britové vsadili taky na to, že Němci raději padnou do jejich než sovětského zajetí. Sázka vyšla a posádka ve škole Na Smetance se opravdu vzdala. Esesáci navíc své zbraně vydali povstalcům.
Zastávka 3 – Tlampače městského rozhlasu
Tady jsme na místě, kde se nic významného nestalo. Ale nás bude zajímat to, že tu jsou sloupy pouličního osvětlení. Na vesnicích nebo v menších městech bývají na takových sloupech zavěšené ampliony obecního rozhlasu. Za války takový rozhlas fungoval i v Praze, obyvatelé hlavního města z něj slýchali třeba informace o tom, kdo byl popraven. Za Pražského povstání sehrál svou roli i tento městský rozhlas. Ten ovšem nevysílal odtud, ale z prostor radnice na Starém Městě. A boje se vedly i o jeho studia.
Toto vysílání mělo samozřejmě omezený dosah. Bylo slyšet jen v ulicích Prahy, zatímco vysílání Českého rozhlasu se díky strašnickému vysílači šířilo na vlně 415 metrů po celých Čechách.
Zastávka 4 – Vinohradská tržnice
Němečtí záškodníci v neděli začali kopat u tržnice a chtěli se dostat ke kabelu, který spojoval rozhlas s vysílačem ve Strašnicích. Češi se to ale včas dozvěděli a tuhle akci překazili.
Někteří rozhlasáci byli sice doma, ale měli důležitý úkol. Poslouchali rádio a kontrolovali, že přijímají z éteru to, co opravdu vysílá Český rozhlas. Hrozilo totiž, že se někdo napíchne na kabely z Vinohradské a bude na vysílač pouštět nějaké jiné vysílání.
Signál šířil vysílač ve Strašnicích. Ten už dnes nestojí. A vlnu 415 metrů, na které rozhlas vysílal, připomíná jen pomník. Z rádia se během dne několikrát ozvala informace, že lidé mají věřit jen tomu co slyší právě na vlně 415 metrů. Na jiných kmitočtech nejde o důvěryhodné informace.
Ale ani vlna 415 metrů neměla všechny informace zcela správné a přesně. Třeba v pondělí 7. května deset minut před pátou hlásila, že Američané a Angličani už jsou v Berouně a postupují ku Praze.
Rozhodně ale nemůžeme rozhlasáky podezřívat ze snahy šířit nějaké dezinformace. Zprávy získávaly od sítě spolupracovníků po telefonu, měli malou šanci si něco ověřit a v euforii se mohlo stát, že někdo zavolal do rozhlasu něco, co sice nebyla pravda, ale všichni si přáli, aby to pravda byla.
Zastávka 5 – Dům, kde bydlel Zdeněk Mančal
Pražské Vinohrady jsou nejen sídlem Českého rozhlasu, ale logicky taky místem, kde řada zaměstnanců tohoto média bydlí a bydlela. Ostatně proč by ne, do práce to pak je jen pár minut pěšky nebo dvě, tři zastávky tramvají. Na Vinohradech kousek od Husova sboru v tomto domě v Moravské ulici číslo 45 bydlel hlasatel Zdeněk Mančal.
V květnu 1945 mu bylo 32 let. V sobotu 5. května nastoupil ranní službu v rozhlase a tu zahájil dnes už legendárním hlášením: Je sechs hodin. To nebyla náhoda, v rozhlase a nejen v něm existovala skupina odbojářů, která se už během války připravovala na to, že sehraje důležitou roli v posledních dnech konfliktu. Tito lidé dokonce byli smíření s tím, že budou na oko loajální Němcům, nebudou riskovat, že kvůli neuposlechnutí nějakého příkazu německého vedení přijdou o práci v rozhlase, protože měli za úkol vydržet až do posledních dnů války a účastnit se vysílání ve dnech, kdy budou boje vrcholit.
Zdeněk Mančal se stal podobně jako řada dalších rozhlasáků z těch čtyřech květnových dní po Pražském povstání celebritou. Jezdil na besedy a všude vyprávěl, jak to tenkrát bylo. Jenže pak přišel únor 1948, vyhazov z rozhlasu a nakonec i vězení za protistátní činnost. Mančal pak zemřel v roce 1975 a urna s jeho popelem je v kolumbáriu Husova sboru, kam se teď přesuneme
Zastávka 6 - Husův sbor na Vinohradech
Z tohoto kostela se vysílaly koncerty a tak tady rozhlas už měl nějakou techniku. Řada zaměstnanců rozhlasu bydlela v okolí a chodila sem na bohoslužby, takže se dobře znali s farářem Arnoštem Šimšíkem a tajemníkem sboru Josefem Teichmannem. A tak se ještě před povstáním domluvili, že v případě potřeby budou vysílat právě odtud.
A to se stalo v pondělí 7. května odpoledne. Nejprve se použila galerie, ta je ale na dostřel od vchodu. Místo vysílání bylo sice utajeno, ale kdyby do kostela přeci jen vtrhli Němci, tak mohli vlastně hned od dveří všechny postřílet. A tak se hlasatelé a technici přestěhovali dozadu do kanceláře faráře. Traduje se, že pak se přemístili dokonce až dolů do sklepa. To je ale pravděpodobně jen legenda.
Vypráví se ještě jedna historika. Do Husova sboru byla natažena kabelem volně visícím v ulici telefonní linka. Ta byla pro vysílání důležitá. Ulicí jezdili esesáci dolů k rozhlasu ve snaze ho umlčet. Drát ale považovali za důležitý pro říšské orgány a tak když okolo jel německý obrněnec, někdo z jeho posádky vyskočil, kabel nadzvedl bidlem, aby ho nepoškodil a nechal vůz projet. Kdyby jen Němci tušili, že stržením kabelu by rozhlasu dost zkomplikovali život.
V Husově sboru dnes odpočívá ten, kdo celé povstání svým hlášením v rozhlase odstartoval. V kolumbáriu přístupném z boku kostela je uložena urna s popelem Zdeňka Mančala. Je tak kousek od místa svého bydliště a hlavně v místě, odkud za pohnutých květnových dnů roku 1945 promlouval k národu.
Katastrální území
Datum vytvoření: 3.7.2023 21:49
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba
