Bašta sv. Ludmily, Vyšehrad (Vyšehrad)

Historie

Strategická poloha a výhodný terén předurčil vyšehradskou ostrožnu k budování opevnění od nejstarších dob, patrně od panování knížete Břetislava I. ve druhé polovině 11. století. V románské době zde již stálo zděné opevnění, dochovaly se i fragmenty gotického opevnění z doby císaře Karla IV. Vyšehradská citadela postupně na troskách tohoto opevnění vyrůstala. Nová kapitola vyšehradské pevnosti se začala psát až za třicetileté války, když se od roku 1621 započalo s úpravami starých hradeb a příkopů. V následujících letech se ukázalo, že zastaralé hradby by neodolaly náhlému útoku, a tak byl povolán z Vídně známý florentský inženýr ve valdštejnských službách Giovanni Pieroni. Opevňovací práce pokračovaly zvolna, ale významu jim dodalo dobytí Malé Strany a Hradčan Koenigsmarkovými švédskými vojáky. V polovině 17. století se práce na fortifikaci Vyšehradu rozběhly za účasti C. Luraga, kterého vystřídal v roce 1656 Gion Decapauli, který do své smrti v roce 1678 vybudoval převážnou část dnešního vyšehradského opevnění. Po Decapaulim nastoupil v roce 1978 Giovanni Domenico Orsi, který však následujícího roku zemřel a stavbu převzal Giovanni Giorgio Rossi. Nedlouho poté byla na dlouhou dobu výstavba citadely zastavena a opuštěna. Následkem toho zůstal bastion č. 36 sv. Ludmily nedokončen, stejně jako bastion sv. Leopolda. Až v roce 1770 se v  bastionu sv. Ludmily vybudoval kasematní sklad.

Vyšehradské bastiony

Součástí vyšehradského opevnění byly bastion, tedy typy bašt, které vystupují před samotnou hradbu. Z nich bylo možno ostřelovat z palných zbraní a děl protivníka u paty hradby. Hradby spojující bastiony se nazývají kurtiny. Pražské bastiony byly nejprve pojmenovány jmény světců, nebo blízkých sakrálních objektů a později byly očíslovány. Opevnění Malé Strany, Hradčan a Nového Města obsahovalo 31 bastionů. Vyšehrad s opevněním Nového Města spojovala gotická hradební zeď č. 32, která směřovala k  bastionu citadely se jménem sv. Bernard, ten měl číslo 33. Pak následoval bastion č. 34 se jménem sv. Pavla a také sv. Rocha. Bastion č. 35 se rovněž nazýval dvěma jmény, a to sv. Petr a také sv. Anežka. Bastion č. 36 nesl jméno sv. Ludmily, bastion č. 37 sv. Václava a poslední bastion č. 38 byl pojmenován podle sv. Leopolda. Pevnostní krunýř dosahoval délky 1430 metrů.

Dnešní podoba

Války o dědictví habsburské opět vyvolaly o vyšehradskou pevnost zájem. Nejprve se úprav ujala rakouská strana a po obsazení Vyšehradu Francouzi i francouzská. Při válkách o bavorské dědictví se opět uvažovalo o dokončení vyšehradské pevnosti. V letech 1808–1809 došlo k dalším úpravám, při nichž byla vybudována zalamovaná hradba nad Vltavou mezi bastionem sv. Ludmily a sv. Leopolda, která pak byla ještě dodatečně navýšena. Pravý bok bastionu sv. Ludmily byl upraven tak, že na něm mohla být umístěna dělostřelecká baterie, která by bránila silnici na protějším břehu Vltavy vedoucí ze Zbraslavi do Prahy. Další úpravy spočívaly k odstranění většiny parapetních zdí a jejich nahrazení náspem, který zvýšil hradby. V  bastionu sv. Ludmily se parapetní zeď dochovala zčásti. Průměrná síla hradeb se pohybovala v základech kolem 4 m, do koruny se zužuje jen na 2 ,6 m.

V současnosti je bastion sv. Ludmily hojně navštěvován, neboť nabízí podmanivý pohled na Vltavu s Císařskou loukou a Podolí s porodnicí a jachtařským přístavem, či Petřín, Strahov a Smíchov.