Karel Hladík: Katedrála (stéla na vlastním hrobě) (Vyšehrad)

Karel Hladík začal svou uměleckou dráhu nejprve jako kameník, což se pro jeho pozdější tvorbu ukázalo jako užitečné. Poté, co se vyučil kameníkem, pracoval do roku 1940 u J. Škody v Hradci Králové. Teprve potom byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k Janu Laudovi a až od konce druhé světové války do roku 1947 mohl studovat na Akademii výtvarných umění v Praze u Karla Pokorného. Po absolutoriu pak působil jako Pokorného odborný asistent a nakonec i jako jeho nástupce. V padesátých letech minulého století se jeho tvorba projevuje nejprve hledáním osobního výrazu. Koncem této dekády se pokusil o drobný reliéf, získaný otiskem skutečného předmětu. V šedesátých letech se však stal uznávaným monumentalistou. Do tohoto období patří působivá díla jako Dolmen či Katedrála, jež je vztyčena na jeho vlastním hrobě. Zajímal se rovněž o ženský model a věnoval se i portrétu, přičemž na Vyšehradském hřbitově je jeho dílo zastoupeno portrétní bustou herce Jaroslava Průchy na hrobě 6-110.

Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie a setkáme se s ním i na veřejných prostranstvích (V Praze je to např. plastika Sloup na Proseku, sousoší Děti s holoubkem v Dejvicích či Mostaři, bronzová plastika umístěná u stanice metra Florenc. Je mj. autorem pamětní desky Franze Kafky v Maiselově ulici v Praze 1).

Karel Hladík byl členem skupiny 58, s níž pravidelně vystavoval. V roce 1966 utrpěl ve svém ateliéru smrtelný úraz, na jehož následky v roce 1967 zemřel. Manželka Věra jej přežila skoro o půl století a je pochována v témže hrobě.