Vilém Zítek

Vilém Zítek pocházel z chudé rodiny pražského Podskalí. Jako malý chlapec chtěl být námořníkem a také malířem. Nejprve se však z existenčních důvodů vyučil jako jemný mechanik a pracoval v továrně na měřicí přístroje, zároveň zpíval v pěveckém sboru Vyšehrad.

V letech 1909–1911 zpěv již studoval v Pivodově škole. V roce 1911 se účastnil zkoušky mladých talentů v Národním divadle, kde jeho hlas zaujal Karla Kovařovice, tehdejšího šéfa opery. Poznal Zítkův talent a nabídl mu spolupráci, nejprve ve sboru. Vilém Zítek začal zkoušet, ale na slavné scéně vystupoval až od roku 1913 a brzy mu přibývaly další a náročnější role. Přes deset let působil ale i jako činoherec.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, srpen 2021

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Měl obrovský herecký a pěvecký talent, který umocňoval ještě fyzickým tréninkem (boxoval), správnou životosprávou a snahou o moderní pojetí opery. Velmi brzy dokázal interpretovat i ty nesložitější party.

V roce 1925 studoval zpěv v Itálii, brzy poté tam vystupoval, mimo jiné v Turíně (1927–1927), i v milánské La Scale (1927–1928 a ještě 1929–1931). Hostoval také v berlínské opeře, ve Stockholmu, v Paříži, v Moskvě a v Bělehradu. Od roku 1933 opět dostal angažmá v Národním divadle, kde pak působil dlouhá léta do roku 1947.

K jeho nejslavnějším rolím patřil Kecal, Vodník, Chrudoš z Libuše, Figaro, Mefisto z opery Faust a Markétka, Boris Godunov, Basilio z Lazebníka sevillského, také Don Giovanni nebo Janek z opery V studni.

Zajímavost: Do dějin českého operního umění se zapsali také Ota Zítek a Václav Zítek. Ota Zítek byl režisérem a ředitelem divadla v Brně a Plzni a zasadil se o uvedení Janáčkových oper. Podle informací z rodinných kruhů byl Ota Zítek příbuzným barytonisty Václava Zítka, nikoliv Viléma Zítka, jak uvádějí jiné zdroje.

Kariéru pěvce přerušila mozková mrtvice v roce 1947. Následovaly zdravotní potíže, proto se Vilém Zítek na divadelní prkna již nedostal. Byl oceněn titulem Národní umělec v roce 1946 a v Národním divadle je umístěna jeho busta. V letech 1920–1956 bydlel na Rašínově nábřeží v domě č. 48, kde je zavěšena jeho pamětní mramorová deska. Je pohřben na Slavíně na Vyšehradském hřbitově