Bájná kněžna Teta

Kněžna Teta v literatuře

První zmínku o Krokovi a jeho třech dcerách přinesl Kosmas, kronikář český (asi 1045–21. října 1125) ve své latinsky psané Kronice české (Chronica Boemorum). Kosmas se narodil za vlády Břetislava I. do zámožné kněžské rodiny. Kosmas studoval v Praze , Lutychu a v dalších evropských městech. Přestože byl knězem, před vysvěcením se oženil s Božetěchou, s níž měl syna Jindřicha. Na kněze byl vysvěcen v roce 1099. Později se stal děkanem pražské kapituly. Svou kroniku sepisoval během posledních několika let svého života, pravděpodobně od roku 1119 do své smrti v roce 1125. Kosmova kronika stojí na úplném začátku české historiografie. Na rozdíl od mnohem později sepsané Hájkovy Kroniky české odlišil „bájné vyprávění starců“ od událostí, k nimž měl konkrétní zdroje či byl jejich svědkem. Kronika je rozdělena do tří knih, pověst o Krokovi je zaznamenaná v první z nich. Právě Kosmova kronika byla inspirací i zdrojem pro sepsání pověsti o Krokovi a jeho dcerách katolickému knězi Václavu Hájkovi z Libočan. Renesanční český kronikář, spisovatel a nejprve utrakvistický, po roce 1521 katolický kněz Václav Hájek z Libočan se narodil na konci 15. století a zemřel v Praze dne 18. března 1553. Svou humanistickou česky psanou Kroniku českou tvořil řadu let. Dopsal ji roku 1539, vydána byla o dva roky později, ale distribuována až za další dva roky – roku 1543. Kronika je ceněna spíš kvůli své jazykové a literární hodnotě, než jako zdroj hodnověrných informací. Rovněž Kosmovu pověst o Krokovi a jeho dcerách dotvořil na beletristické dílo.

Toto heslo se nachází na herní trase Vyšehradské pověsti v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Ke znovuoživení starých českých pověstí přispělo Národní obrození v 19. století. Tehdy v Evropě vznikala národní hnutí. Zatímco ve Francii, kdo žil na území tohoto státu, se považoval za příslušníka francouzského národa, za příslušníky germánského národa se považovali německy hovořící obyvatelé a podle tohoto vzoru, aby abychom se proti Němcům vymezili, potřeboval český národ ke svému vzkříšení český jazyk. Základy spisovné češtiny byly položeny v roce 1533 (Gramatika česká) a její prestižní norma byla upevněna v Bibli kralické, jejíž první šestidílné vydání vyšlo v letech 1579–1594. Na tu navázal v době Národního obrození Josef Dobrovský v Podrobné mluvnici jazyka českého v roce 1809. Český národ, který vlastně vznikl na základě monumentálních Dějin národu Českého sepsaných (zpočátku německy) „Otcem národa“ Františkem Palackým, potřeboval nejen jazyk, ale i vlastní kulturu, když ne přímo českou, tak alespoň slovanskou. Hájkova kronika tak posloužila jako startovací impuls k honu na slovanské artefakty. Soukromí i profesionální badatelé se snažili najít důkazy, které by podpořily tvrzení v kronice, a tak za slovanské vydávali archeologické nálezy buď mladší, nebo až dokonce z doby laténské (keltské). Vznikla i přímo falza (Rukopisy královédvorský a zelenohorský) a v tomto shonu po hledání kulturních pramenů naší prehistorie sepsal na základě Hájkovy kroniky Alois Jirásek Staré pověsti české. Jejich první vydání vyšlo v roce 1894 a ilustroval je Věnceslav Černý. Od těch dob vyšlo vydání Pověstí bezpočet. Ilustrovali je Mikoláš Aleš, Jiří Trnka, Josef Kremláček, Cyril Bouda a další ilustrátoři. Ke stejnému tématu se pak vrátili i další autoři, v roce 1972 například Václav Cibula. Podle Jiráskových pověstí vznikaly obrazy, lunety pro Národní divadlo, filmy, výzdoba fasád nájemních domů atd.

Kněžna Teta

Vojvoda Krok zplodil tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, než jaké dávala do vínku mužům. Narodily se již na Vyšehradě, kam přesídlil Krok s celým národem z Budče. Podle Václava Hájka z Libočan se tak stalo roku 683. Nejstarší dcera byla Kazi, prostřední Teta a nejmladší LIbuše. Kněžna (a kněžka) Teta sídlila na Tetíně.

Tetínské hradiště se nacházelo poblíž zříceniny hradu Tetín v místech dnešní obce Tetín v berounském okrese. Počátky hradiště jsou kladeny na přelom devátého a desátého století. Prostor hradiště však byl podle archeologického výzkumu osídlen již v neolitu (mladší době kamenné). Nejstarší opevnění vzniklo v době bronzové a další sídlo zde vybudovali Keltové v době laténské. Doložitelné opevnění pochází z konce devátého nebo začátku 10. století. V roce 921 byla na hradišti zardoušena sv. Ludmila, vdova po knížeti Bořivojovi a babička knížete sv. Václava. V místech tetínského hradiště byl kolem poloviny třináctého století vybudován Hrad Tetín. Hrad stál na skalnaté ostrožině v nadmořské výšce cca 270 m. Stavebníkem byl patrně Přemysl Otakar II. Během vlády Václava II. byl hrad přestavěn pro potřeby přemyslovských levobočků. Karel IV. pak připojil tetínské panství ke Karlštejnu. Tetínský hrad zanikl ve druhé polovině 14. století. Dochovala se z něj část čtverhranné věže a fragmenty zdiva mladšího palácového křídla. Zbytek hradu byl zničen v devatenáctém století při těžbě vápence.

Kněžna Teta byla kněžkou. V jejích dobách se prostý lid klaněl mnoha nejrůznějším věcem a úkazům: někteří ohni, jiní pak stromům, jiní hvězdám a někteří kamenům či nejrůznějším modlám a bůžkům, které si sami nahrubo vyřezali ze dřeva. Teta je učila, aby přestali uctívat neživé a nevědomé věci a aby se klaněli bohům lesním, vodním i těm, kteří vládnou horám; a vedla je tomu, aby bohům přinášeli oběti. Existuje hypotéza, že jméno kněžny Tety je dovozeno od keltského boha Teutata ( Teutates nebo také Toutatis byl vládce lidu a mocný ochránce kmene), což by dávalo smysl vzhledem k tomu, že se Teta zabývala náboženskými obřady.