Bájná kněžna Kazi

Kněžna Kazi v literatuře

První zmínku o Krokovi a jeho třech dcerách přinesl Kosmas, kronikář český (asi 1045–21. října 1125) ve své latinsky psané Kronice české (Chronica Boemorum). Kosmas se narodil za vlády Břetislava I. do zámožné kněžské rodiny. Kosmas studoval v Praze , Lutychu a v dalších evropských městech. Přestože byl knězem, před vysvěcením se oženil s Božetěchou, s níž měl syna Jindřicha. Na kněze byl vysvěcen v roce 1099. Později se stal děkanem pražské kapituly. Svou kroniku sepisoval během posledních několika let svého života, pravděpodobně od roku 1119 do své smrti v roce 1125. Kosmova kronika stojí na úplném začátku české historiografie. Na rozdíl od mnohem později sepsané Hájkovy Kroniky české odlišil „bájné vyprávění starců“ od událostí, k nimž měl konkrétní zdroje či byl jejich svědkem. Kronika je rozdělena do tří knih, pověst o Krokovi je zaznamenaná v první z nich. Právě Kosmova kronika byla inspirací i zdrojem pro sepsání pověsti o Krokovi a jeho dcerách katolickému knězi Václavu Hájkovi z Libočan. Renesanční český kronikář, spisovatel a nejprve utrakvistický, po roce 1521 katolický kněz Václav Hájek z Libočan se narodil na konci 15. století a zemřel v Praze dne 18. března 1553. Svou humanistickou česky psanou Kroniku českou tvořil řadu let. Dopsal ji roku 1539, vydána byla o dva roky později, ale distribuována až za další dva roky – roku 1543. Kronika je ceněna spíš kvůli své jazykové a literární hodnotě, než jako zdroj hodnověrných informací. Rovněž Kosmovu pověst o Krokovi a jeho dcerách dotvořil na beletristické dílo.

Ke znovuoživení starých českých pověstí přispělo Národní obrození v 19. století. Tehdy v Evropě vznikala národní hnutí. Zatímco ve Francii, kdo žil na území tohoto státu, se považoval za příslušníka francouzského národa, za příslušníky germánského národa se považovali německy hovořící obyvatelé a podle tohoto vzoru, aby abychom se proti Němcům vymezili, potřeboval český národ ke svému vzkříšení český jazyk. Základy spisovné češtiny byly položeny v roce 1533 (Gramatika česká) a její prestižní norma byla upevněna v Bibli kralické, jejíž první šestidílné vydání vyšlo v letech 1579–1594. Na tu navázal v době Národního obrození Josef Dobrovský v Podrobné mluvnici jazyka českého v roce 1809. Český národ, který vlastně vznikl na základě monumentálních Dějin národu Českého sepsaných (zpočátku německy) „Otcem národa“ Františkem Palackým, potřeboval nejen jazyk, ale i vlastní kulturu, když ne přímo českou, tak alespoň slovanskou. Hájkova kronika tak posloužila jako startovací impuls k honu na slovanské artefakty. Soukromí i profesionální badatelé se snažili najít důkazy, které by podpořily tvrzení v kronice, a tak za slovanské vydávali archeologické nálezy buď mladší, nebo až dokonce z doby laténské (keltské). Vznikla i přímo falza (Rukopisy královédvorský a zelenohorský) a v tomto shonu po hledání kulturních pramenů naší prehistorie sepsal na základě Hájkovy kroniky Alois Jirásek Staré pověsti české. Jejich první vydání vyšlo v roce 1894 a ilustroval je Věnceslav Černý. Od těch dob vyšlo vydání Pověstí bezpočet. Ilustrovali je Mikoláš Aleš, Jiří Trnka, Josef Kremláček, Cyril Bouda a další ilustrátoři. Ke stejnému tématu se pak vrátili i další autoři, v roce 1972 například Václav Cibula. Podle Jiráskových pověstí vznikaly obrazy, lunety pro Národní divadlo, filmy, výzdoba fasád nájemních domů atd.

Toto heslo se nachází na herní trase Vyšehradské pověsti v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Kněžna Kazi

Vojvoda Krok zplodil tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, než jaké dávala do vínku mužům. Narodily se již na Vyšehradě, kam přesídlil Krok s celým národem z Budče. Podle Václava Hájka z Libočan se tak stalo roku 683. Ten, na rozdíl od Kosmovy kroniky, uvádí Kazino jméno jako Káša. Kazi sídlila podle pověsti na hradě u hory Oseka poblíž řeky Berounky.

Pozůstatky pravěkého hradiště z konečné fáze pozdního eneolitu (3200–2800 př. n. l.), tedy přibližně tři tisíce let před narozením Kazi, a zaniklý vrcholně středověkého hrad (vybudovaný 7 století po Kazině úmrtí) se nacházejí severně od Jíloviště (nedaleko od Berounky). Po hradišti a gotickém hradu zůstaly jen archeologické stopy, které jsou chráněny jako kulturní památka. Předmětem ochrany je hradiště Kazín na vymezených pozemcích. Jméno Kazín bylo s tímto vrchem ovšem spojeno až v devatenáctém století.

„Sama Kazi vynikala znalostí všech bylin a uměla vyhojit nemoci či bolesti lidské nejenom devětsilem, turánkem, devaterníkem, šalvějí a vodou pelyňkovou či podražcovou, ale i pouhým slovem. Dovedla přinutit i osud, aby se řídil její vůlí, a kdekoliv se něco ztratilo a nikdo to nemohl nalézt, ujalo se po české zemi přísloví: To ani Kazi nevrátí!“. Kazi byla provdána za siláka Bivoje, s nímž se seznámila během návštěvy sestry Libuše na Vyšehradě. Dlela tam zrovna v době, kdy vladyka Bivoj holýma rukama skolil velkého šestiletého kance, který ohrožoval lid, domácí zvířata i úrodu. Bivoj se pak usadil u Kazi na Kazíně, kde oba žili ve spokojeném manželství.

Jméno Kazi je považováno za domáckou či zkrácenou formu jména Kazimír. To se skládá ze staroslovanských základů kaziti (ale možná i kázati) a mír. V keltštině znamená slovo „cassi“ úctu nebo respekt.