Jiří Vítek

Narodil se v Pardubicích, promoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v r. 1924. V roce 1933 v habilitačním řízení získal titul docenta v oboru neuropatologie. Mimořádné profesury se dočkal až po válce v roce 1946, řádné v roce 1966. Od letního semestru 1934 až do uzavření českých vysokých škol v r. 1939 ohlašoval přednášky, většinou spojené se cvičeními o diagnostice a léčbě nervových onemocnění. Konal je na I. interní klinice prof. Kristiana Hynka (1879–1960), kde působil v letech 1929–1934 jako asistent. Poté vedl neurologickou ambulanci Okresní nemocenské pojišťovny v Praze a vybudoval její sanatorium ve Vráži u Písku (1936). Za okupace, kdy byl ze svého vedoucího místa suspendován, našel útočiště na neurologickém oddělení Všeobecné nemocnice, vedené prof. Kamilem Hennerem (české kliniky Univerzity Karlovy mohly od listopadu 1939 fungovat jen jako běžná nemocniční oddělení). V letech 1950-1970 působil na Hennerově klinice jako vedoucí lékař neurologického oddělení polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. 

Co se týká publikací, je autorem učebnice Obecná neurologie, která vyšla poprvé v r. 1947, Vyšetřování reflexů z r. 1950 i dalších dodnes používaných odborných knih.

Manželé Vítkovi měli spolu čtyři děti, dva syny a dvě dcery. Syn prof. MUDr. Jiří J. Vítek (1935-3014) byl rovněž významný neurolog, který absolvoval lékařskou fakultu University Karlovy v roce 1959 a působil do roku 1968 na Neurologické klinice lékařské fakulty UK. Od roku 1969 pracoval v USA na oddělení radiologie lékařské fakulty University of Alabama v Birminghamu.V letech 1983 až 1998 zde působil jako profesor radiologie, neurologie a neurochirurgie. Dcera dr. Eva Vitková-Dubovsky vystudovala medicínu v r. 1958 a v emigraci se stala prezidentkou Americké společnosti pro nukleární medicínu. Dodnes je v USA ve státě Alabama v Birminghamu uznávanou lékařkou s praxí v nukleární medicíně, interní medicíně a radiologické diagnostice. Dcera Nora bývala ředitelkou mateřské školy v pražském Břevnově, Pavel  (nar. 1942) byl atomový inženýr.

Profesor Vítek žil dlouhá léta v Praze 2 v domě Čelakovského sady 432/12 poblíž Národního muzea. Ve svém povolání byl velmi uznávanou a úspěšnou osobností, v osobním životě příliš štěstí neměl. Manželka Lýdie a matka jejich čtyř dětí byla Ruska židovského původu. Pracovala coby řídící lékařka dorostového oddělení ve Spálené ulici v Praze 1 a v poměrně mladém věku zemřela na zhoubné onemocnění. Poté prof. Vítek žil s bývalou chůvou jejich děti Věrou, se kterou se oženil. Věra měla  tři děti vlastní a s prof. Vítkem čtvrté dítě, dceru, která však v 5 měsících zemřela. Věra se později, aby se vyhnula nucené práci v Reichu, pokusila o sebevraždu skokem do domovního světlíku. Pád přežila, nicméně později rovněž zemřela. Prof. Vítek po ovdovění bydlel ve zmíněném bytě s nevlastní dcerou a jejím manželem, avšak vztahy nebyly příliš idylické. Navíc v té době bojoval s nevyléčitelnou nemocí, proto se rozhodl  v r. 1974 odejít ze světa dobrovolně vlastní rukou.

Čerpáno částečně ze vzpomínek pamětnice, která v domě bydlí od r. 1945 a prof. Vítka a jeho rodinu osobně dobře znala.