Jiří Brabec

V životě Jiřího Brabce, jedné z nejvýraznějších osobností naší akademické a literární sféry, se odráží století českých dějin. Skromné proletářské dětství ve středočeském městyse, v mládí zaměstnání prodavače a později na kulturním oddělení pražského krajského výboru Československého svazu mládeže (1948–1949). Absolvoval dělnickou přípravku v Mariánských Lázních (1949–1950). Poté navštěvoval Filozofickou fakultu UK, obor čeština a historie; diplomovou práci věnoval S. K. Neumannovi (1955).

Po studiu pracoval v Ústavu pro českou literaturu jako odborný, později vědecký pracovník (1955–1971). Externě přednášel českou literaturu na Pedagogické a Filozofické fakultě UK. Zpočátku jej ovlivnily dobové schematické názory na umění. Zabýval se především poezií konce 19. století (syntetizující knižní studie Poezie na předělu doby). Zájem o poezii Františka Halase a účast v literárním seskupení okolo časopisu Květen přivedla Jiřího Brabce k hlubšímu, analytickému pojímání umění. Jeho bádání vyústilo v množství významných studií, edic a v jeho kulturně organizační aktivity. Stal se úřadujícím místopředsedou tzv. Seifertova Svazu českých spisovatelů (V letech 1969–1970). Debutoval roku 1951 recenzí v Novém životě. Dále publikoval zvláště v České literatuře, Literárních novinách, Kulturně politickém kalendáři, Kulturní tvorbě, Plameni, kritické ročence Pro a proti, Hostu do domu, Nových knihách aj. Byl předseda redakční rady v Orientaci (1966–1967) a Květnu (1958). S Josefem Zikou zpracoval životopisnou a literárně historickou studii Antonín Sova (Praha ; Československý spisovatel, 1953). Patřil k týmu autorů svěží a objevné knihy Jak číst poezii (Praha ; Československý spisovatel, 1963). Rozbor vztahu básnické tvorby a historických vlivů podal v monografii Poezie na předělu doby: vývojové tendence čes. poezie koncem let osmdesátých a na počátku let devadesátých 19. století (Praha ; ČSAV, 1964).

První léta normalizace byla krušná. Jiří Brabec na více než rok přišel o práci, než získal místo biletáře v Realistickém divadle (1972-1974) a strážného v Loretě (1974–1977). Podpis Charty 77 jej stál výpověď. Živil rodinu jako noční hlídač (1977–1978) a topič (1978–1990). Přesto na konci osmdesátých let spolu s dalšími pražskými bohemisty pořádal neoficiální Večerní univerzitu. Zakázali mu publikovat, avšak uveřejňoval své práce v periodikách exilových (Svědectví, Paříž) a samizdatových: Kritický sborník (v ročence 1984 souhrnná studie o Jaroslavu Seifertovi), Obsah, Vokno, Spektrum aj. Vedl tvorbu kolektivního Slovníku českých spisovatelů s podtitulem Pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948–1979. Obsahuje biografické a bibliografické údaje o více než 400 českých „zakázaných a neexistujících“, režimu nepohodlných spisovatelích. Kniha vyšla ve Škvoreckého nakladatelství Sixty-Eight Publishers  (1982; předcházela dvě vydání v Praze 1978 a 1989, která byla pro zahraniční edici upravena. Pod názvem Slovník zakázaných autorů 1948–1980 vydalo nakladatelství Libri v roce 1991).

V prosinci 1989 se vrátil do Ústavu pro českou literaturu. Brzy přešel na Filozofickou fakultu UK, kde přednášel českou literaturu 20. století. Na základě souboru studií o tomto tématu byl jmenován docentem české literatury. Během svého působení na fakultě vychoval hned několik generací literárních historiků, editorů a publicistů. Od roku 2002 působil jako vědecký pracovník Masarykova ústavu AV ČR. Dlouhodobě externě spolupracoval s Jihočeskou univerzitou. I ve vysokém věku Jiří Brabec spolupracoval na řadě klíčových projektů, které modelují tvář oboru;  např. třísvazkové Dějiny nové moderny (FF JČU a FF UK, 2017), experimentální koncepci dějin české literatury. Vydal o české literatuře mnoho studií, prací, příspěvků do sborníků, časopiseckých článků, konferenčních příspěvků. Podílel se na vydání knih celé řady významných básníků, často jako editor ( František Hrubín, František Halas, Karel Šiktanc), sestavitel výborů z tvorby významných literátů, redaktor, často autor doslovů či předmluv. Zaslouží si obdiv za kritické vydání díla Jaroslava Seiferta, o něhož se hluboce zajímal, a klíčovým způsobem zasloužil o vydávání spisů T. G. Masaryka, jehož předním znalcem je. Nelze vynechat Brabcovu vynikající práci Panství ideologie a moc literatury: studie, kritiky, portréty (1991-2008) (Praha ; Akropolis, 2009) a neméně důležitý opus Periodika a sborníky 1939-1945 (Praha ; Triáda, 2023), v němž mapuje noviny, časopisy a knižní publikace, které vycházely za tzv. Protektorátu a v české emigraci. K nejpodstatnějším autorským příspěvkům v rámci kolektivních projektů patří participace na třetím a čtvrtém svazku impozantních Dějin české literatury. Po roce 1989 publikoval v A2, Analogonu (od počátku byl členem redakční rady), Dokořán, Kritickém sborníku, Lidových novinách, Literárních novinách, Masarykově sborníku, Nových knihách, Respektu, Revolver Revue, Soudobých dějinách, Týdnu či na webu Institutu pro studium literatury

Brabcovu kompletní bibliografie z let 1951 až 2019 byla zevrubně zpracována ve zvláštním vydání fakultního bohemistického časopisu Slovo a smysl (viz oddíl Literatura) u příležitosti vědcových devadesátých narozenin; toto 32. číslo mu bylo dedikováno. Osobnost Jiřího Brabce inspirovala nemálo teoretiků i spisovatelů. Brabec je zmíněn (i krypticky) v různých literárních dílech, například ve Vaculíkově Českém snáři, v Surovosti života a cynismu fantazie Vratislava Effenbergera, v Knize Kraft Martina C. Putny či v Jedné větě Jaromíra Typlta. Je laureátem Ceny F. X. Šaldy (2010) za již zmíněný soubor svých statí Panství ideologie a moc literatury. Za svou celoživotní práci zaměřenou na moderní české písemnictví byl odměněn Cenou Jaroslava Seiferta (2017). Jeho osobitý projev lze ocenit ve videu, kde hovoří o svém dlouholetém příteli Milanu Kunderovi a o jeho díle (viz odkaz): 

První manželkou Jiřího Brabce byla literární historička a editorka Zina Trochová (1924–2016), druhou je literární kritička a teoretička Marie Langerová (narozena 1948). Dcera, oceňovaná prozaička Zuzana Brabcová, provdaná Mirošovská (1959-2015), sdílela rodinné zaujetí literaturou a knihami.