Otto Novák (Nové Město)

Narodil se 2. března 1930 v Praze. Ottovi rodiče, notář Eugen Novák a Anna, roz. Ottová, tehdy bydleli v ulici Na Výtoni č. 1. Když byly chlapci dva roky, přestěhovali se na Újezd 7 do blízkosti otcovy notářské kanceláře. neboť byl notářem pro Malou Stranu, Hradčany, Břevnov a Střešovice. Po otcově smrti v roce 1940 se rodina vrátila zpět do Podskalí na adresu Na Poříčním právu 4, do domu, který otec zakoupil na přelomu let 1938-1939. Zde Otto Novák bydlel až do své smrti, neboť dům byl v roce 1991 navrácen v restituci. Byl tedy ryzím Podskalákem a tuto čtvrť opravdu miloval. Po obecné škole začal studovat na reálném gymnáziu v Křemencově ulici, kde v roce 1949 maturoval a zapsal se na teologickou fakultu Karlovy univerzity, kde vystudoval jen dva semestry, protože fakulta byla v létě 1950 komunistickým režimem zrušena. O. Novák složil úspěšně dodatečné přijímací zkoušky na varhanní oddělení pražské konzervatoře, ale 1. září 1950 musel narukovat, a to k tzv. PTP (pomocný tankový prapor), kde byl až do začátku dubna 1951. Teprve poté mohl nastoupit na konzervatoř, kterou absolvoval v r. 1956. Jeho prvním zaměstnáním bylo místo varhaníka v nově postaveném krematoriu v Praze-Motole, odtud přešel od 1. září 1968 do krematoria ve Strašnicích. V roce 1968 se oženil s PhDr. Marií Šlajsovou z Plzně a 5. 11. 1973 se jim narodil syn Petr. Ve strašnickém krematoriu působil jako hlavní varhaník až do roku 2012, poslední léta už jako penzista. 

O. Novák překvapivě pocházel z téměř nehudební rodiny, jen jeho maminka se učila v mládí hře na klavír. Od raného dětství se u něho projevoval mimořádný hudební talent. Už na obecné škole chodil na hodiny klavíru k pí profesorce Součkové a zhruba od svých 10 let začal hrát na varhany v  kostele sv. Ignáce na Karlově nám. v Praze. Tam také ke konci války poznal svého celoživotního přítele Josefa Hercla, který k sv. Ignáci přivedl studentský sbor z  gymnázia v Londýnské, které bylo evakuováno. Tehdy začal O. Novák doprovázet studentské bohoslužby s tímto sborem, řízeným právě J. Herclem. A to byl začátek jejich přátelství a hudební spolupráce. Ihned po návratu z PTP byl O. Novák pozván J. Herclem, tehdy začínajícím dirigentem, ke spolupráci na kůru kostela sv. Jakuba v Praze na Starém Městě a tak od jara 1951 působil až do roku 2011 jako varhaník později slavného Svatojakubského sboru Cantores Pragenses, s nímž absolvoval nejen stovky zpívaných bohoslužeb u sv. Jakuba (doprovázel tam desítky mší různých stylů a stovky drobnějších skladeb), ale také velikou řadu koncertů u nás i v cizině (hlavně po roce 1989), uskutečnil řadu nahrávek pro rozhlas, televizi a nahrávací studia (kazety, CD).

V roce 1961, po náhlé smrti dómského varhaníka Antonína Jandy, byl povolán do této funkce a setrval v ní až do odchodu do penze v roce 1994. Tehdy mu byl za jeho velké zásluhy pro provoz dómského kůru, kde vynikal zejména skvělým doprovodem chorálních nešpor každou neděli, doživotně propůjčen titul „emeritní dómský varhaník“. Kromě těchto činností měl i řadu vlastních varhanních recitálů, jeho sólový repertoár byl obdivuhodný, jen soupis skladeb, z nichž si mohli vybírat zadavatelé pohřbů v krematoriu, měl 175 položek. Ale jeho repertoár byl mnohem bohatší, např. všech pět varhanních koncertů F. X. Brixiho, řadu Mozartových sonát pro varhany a orchestr. O. Novák byl také často zván k vystoupením se sólisty – pěvci i instrumentalisty a se sbory. Kromě Prahy hrál v řadě míst u nás, ale také v Rakousku, Německu, Polsku, Itálii, Francii a Holandsku, kam ovšem mohl vyjíždět až po roce 1989, předtím mu to nebylo umožněno, protože hrál v kostele. To také byl důvod, proč se nikdy nepodařilo, aby učil na konzervatoři, ač o to byl zájem.

Otto Novák byl nejen výtečný varhaník – interpret varhanní literatury, pohotový a citlivý doprovazeč sólistů a sborů, skvělý liturgický varhaník a znalec gregoriánského chorálu, který přímo mistrovsky doprovázel (což už je dnes umění velmi vzácné), ale zejména byl vynikajícím improvizátorem. Jeho originální, oslnivé improvizace plné invence a technicky na vysoké úrovni plnily po léta svatojakubskou basiliku i katedrálu sv. Víta, za toho umění byl uctíván nejen posluchači, ale i svými kolegy-varhaníky, kteří na jeho skvělé výkony dodnes vzpomínají. Jeho vynikající umění ho přivedlo i do výboru Společnosti pro duchovní hudbu, založené v roce 1990, a byl jmenován členem papežské komise pro duchovní hudbu CIMS se sídlem v Římě.

Rodina O. Nováka po jeho smrti vydala z amatérských pásků, nahrávaných u sv. Jakuba i jinde, dvě CD jeho dochovaných improvizací („Umění improvizace“ a „O. Novák – Improvizace na téma…“). Je to alespoň zlomeček toho, co kdysi znělo pod jeho rukama v pražských kostelích i jinde a co se tehdejší ještě velmi nedokonalou technikou podařilo zachytit. Hudebník totiž má tu smůlu, že jeho tvorba je dílem okamžiku a dříve byla jen velmi malá technická možnost tyto okamžiky zachytit. A tak nakonec zůstávají pouze vzpomínky.

Tento medailonek zpracovala ze vzpomínek na svého manžela jeho žena, PhDr. Marie Nováková-Šlajsová.