Zdeněk Liška (Vinohrady)

Zdeněk Liška pocházel z hudební rodiny a od dětství projevoval značný hudební talent. Během studia na gymnáziu ve Slaném se vzepřel rodičům a přestoupil na pražskou konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1944 v oboru skladba a dirigování u profesora Rudolfa Karla. Krátce působil jako dirigent amatérské filharmonie ve Slaném (1944–1945), ale již v roce 1946 odešel do Zlína, na pozvání svého bývalého profesora ze slánského gymnázia Jaroslava Novotného, který již před válkou stál spolu s E. Klosem, L. Koldou, A. Hackenschmiedem u zrodu Baťových filmových ateliérů. Zde se hned projevil jeho mimořádný skladatelský talent: již během prvních pěti let napsal – reklamy nepočítaje – hudbu k více než šedesáti krátkým a animovaným filmům, včetně slavné série o Panu Prokoukovi (Karel Zeman, 1947–49). Úspěchy jeho hudby k reklamním, animovaným a loutkovým filmům ve Zlíně se brzy donesly i do Prahy a Liška začal komponovat také pro barrandovské produkce. Tím začalo jeho mnohaleté „pendlování“ nočními lůžkovými vlaky mezi Zlínem a Prahou, jež místo spánku vyplňovalo horečné psaní not.  

První celovečerní film s Liškovou hudbou byla Cikánova zapomenutelná budovatelská veselohra Pára nad hrncem (1950), po ní však následovala dlouhá řada významných českých a slovenských snímků, zprvu většinou dokumentárních (kupř. cestopisné reportáže Zikmunda a Hanzelky) nebo animovaných (Zemanův Vynález zkázy /1958/), poté stále více hraných. Liška ve své filmové hudbě záhy opustil doznívající symfonismus 30. let a jako první u nás velké symfonické obsazení „atomizoval“ do malých nástrojových skupin, přičemž novátorsky využíval neotřelých kombinací běžných nástrojů s ruchovými elementy. Byl prvním, kdo prosadil hudební a zvukovou dramaturgii filmu: pracoval nejen s hudbou, ale i s ruchy nebo s intonací dialogů, originálním způsobem využíval pěveckého sboru, nikoli jen ke zpěvu, ale též k deklamování, šeptání, výkřikům apod. V již zmíněném Vynálezu zkázy tak v československém filmu vůbec poprvé hraje důležitou roli celková zvuková stopa, zahrnující spinetové party, orchestrální hudbu, elektrofonické varhany a elektroakustické efekty, jimiž se dociluje četných ruchů a šumů (kupř. zvuků strojů ponorky kapitána Nema). Lišku lze tedy pokládat nejen za vynikajícího skladatele, nýbrž za autora komplexní zvukové složky filmu – soundesignera. Kromě toho se skladatel obvykle přímo podílel také na filmovém střihu. Ze vzpomínek pamětníků je známo, že Liška radikálním způsobem ovlivňoval celkové vyznění filmů z hlediska dramaturgie a temporytmu skladby, že jeho kompozice přesně sledovala nejen montážní rytmus, nýbrž i celkovou atmosféru a vyznění obrazu.  Od režisérů vyžadoval velkou míru nezávislosti, avšak jeho vklad byl obvykle bezvýhradně přijímán, a to i tehdy, kdy postupoval proti jejich původním přáním ohledně instrumentace, či tempa hudby. Jak napsal T. Baldýnský, Liška byl v tomto směru pro režiséry „skoro pohádkovou postavou –  vždycky přišel, sbalil si všechny krabice s filmem a odnesl si je někam do projekce. Tam si je všechny pustil a se stopkami v ruce skládal. Každou hudbu ušil filmu přesně na míru a režisér se nemusel o nic starat“.

Od druhé poloviny 50. let Liška navázal spolupráci s generačně spřízněnými tvůrci Františkem Vláčilem, Jiřím Krejčíkem, režisérskou dvojicí Ján Kadár – Elmar Klos, o něco později též s Janem Švankmajerem a Karlem Kachyňou. Spolupracoval však s režiséry různých generací, včetně tvůrců tzv. československé nové vlny (Ovoce stromů rajských jíme /1969/ Věry Chytilové, Spalovač mrtvol /1968/ Juraje Herze, Čest a sláva /1968/ Hynka Bočana, Vtáčkovia, siroty a blázni /1969/ Juraje Jakubiska, Slávnosť v botanickej záhrade /1969/ a Ľalie poľné /1972/ Ela Havetty). Stal se vůbec nejvyhledávanějším českým filmovým skladatelem a zkomponoval hudbu k mnoha stěžejním dílům 50. a 60. let, mezi nimiž nechybí oscarový Obchod na korze (1965) Kadára a Klose, Polákova sci-fi Ikarie XB 1 (1963), v níž průkopnicky experimentoval s elektronickou hudbou, definující domnělou zvukovou krajinu budoucnosti, a samozřejmě Vláčilova Markéta Lazarová (1967), kritikou obvykle pokládaná za nejvýznamnější dílo v historii československé kinematografie. V ní Liška s Vláčilem položili akcent na vrstevnatý, významotvorný zvuk, jenž je koncipován jako prolínání několika pásem „zvukového vědomí“, jako široké spektrum zvukových kontrapunktů a napětí mezi souběžně znějícími pásmy, originálně kombinující „pohanská“ hudební témata a středověké sakrální motivy s moderními kompozičními postupy. Svár křesťanství s pohanstvím je tu vyjádřen čistě hudebními, resp. zvukovými prostředky: sugestivní andělské vokální party jsou konfrontovány s ďábelskými údery do bicích nástrojů a atavistickými rytmy, provázejícími zvuk násilí a bitek, do nějž zase proniká zvonění zvonů, sborový zpěv či modlitba. I se samotnou řečí se zachází jako s hlasem v hudební fuze. „Psali jsme báseň ,“ komentoval to sám Liška v rozhovoru v roce 1974, jediném, který za svého života poskytl. Liška, jehož „hudba“ Vláčilovu poetickou filmovou řeč nejen doplňovala, nýbrž i umocňovala, se od počátku 60. let stal režisérovým dvorním skladatelem a spolupracoval s ním takřka na všech jeho filmech:  Holubice (1960) Ďáblova past (1961), Údolí včel (1967), Adelheid (1969), Dým bramborové natě (1976), Stíny horkého léta (1977).

Práce na Markétě Lazarové se pro Lišku stala osudovou i v osobním životě. Jedním z „andělů“ ženských sborů, řízených Pavlem Kühnem, byla skladatelova příští manželka Dana. Po dlouhém a složitém rozvodu s první manželkou, která žila v gottwaldovském domě u filmových ateliérů, Liška definitivně přesídlil do Čech: pořídil si vilu v Hlásné Třebani a atypický mezonetový byt s rozsáhlou střešní terasou v  Římské ulici 10/84, který si koupil od jeho prvních majitelů Vlastimila Brodského a Jany Brejchové.

V 70. letech si Liška své výsadní domácí postavení ještě upevnil a činnost významně rozšířil o velký počet televizních prací, včetně seriálů jako Hříšní lidé města pražského (1968), Nejmladší z rodu Hamrů (1975), Kamenný řád (1975), Muž na radnici (1976) a 30 případů majora Zemana (1974–1979). Jeho pracovní tempo nepolevilo, takže dál komponoval v průměru pro víc než pět filmů ročně vždy osobitou hudbu, která si nadále uchovává svůj experimentální zvukový charakter. I v této době vzniká několik pozoruhodně novátorských  kompozic:  titulní skladba komedie Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) Oldřicha Lipského představuje jednu z nejobjevnějších elektroakustických kompozic českého filmu, v Kachyňově pohádce Malá mořská víla (1976) podal Liška jakousi syntézu všech principů, které využíval po celou dobu své kariéry (syntetizovaný zvuk se snoubí s témbrem klasického orchestru a sborovými pasážemi), ve štorchovské trilogii Jana Schmidta Na veliké řece (1977), Osada Havranů (1977) a Volání rodu (1977) plně využil možnosti elektronického a experimentálního zvuku, aby evokoval zvukový svět pravěkých lidí.  I přesto, že v 70. letech onemocněl těžkou cukrovkou, pokračoval  v intenzivním komponování, třebaže mnohdy k filmům, u nichž právě jen jeho hudba byla tím jediným, co je na nich zajímavé. Teprve od roku 1981, kdy se jeho zdravotní stav dramaticky zhoršil (takřka nemohl chodit a stále hůře viděl, takže poslední partitury musel psát na obrovské plachty), už další nabídky k práci odmítal. Zemřel v Praze 13. července roku 1983 ve věku 61 let. Pohřben byl na hřbitově ve Smečně.

Z. Liška složil hudbu k více než 160 celovečerním filmům, 400 filmům krátkým či středometrážním a několika televizním seriálům. Psal hudbu napříč všemi filmovými žánry.  Jen v roce 1960 napsal hudbu k Lipského veselohře Cirkus jede, k zmíněné Vláčilově filmové básni Holubice, Krejčíkovu protektorátnímu dramatu Vyšší princip i scénickou hudbu k Radokově Laterně magice II.  Do mimofilmové oblasti, tj. scénické a koncertní hudby, se ovšem pouštěl jen ojediněle, až na výjimky odmítal komponovat něco jiného než filmovou hudbu. Proslulá je jeho reakce na nabídku, jíž se mu dostalo od Herberta von Karajana, kterého Liškova filmová hudba zaujala natolik, že ho vyzval, ať „pro něj napíše cokoliv, třeba nějakou rapsodii nebo koncert pro orchestr, že by to rád s Berlínskou filharmonií nastudoval“. Liška měl jen lakonicky odvětit: „Já píšu jen filmovou hudbu, na tohle nemám čas.“ Výjimku v tomto směru představuje zmíněná scénická hudba pro Laternu Magiku ,  ke Kinoautomatu Radúze Činčery pro světovou výstavu Expo 67 v Montrealu a seriální suita s názvem Hudba pro perského šáha, již Liška zkomponoval na počátku 70. let k oslavám výročí 2500 let Perské říše v Teheránu. Tento komplexní polyekran byl součástí multimediálního pavilonu, v němž se promítalo několik filmových smyček s nějakým historickým tématem, přičemž tyto obrazové pasáže se točily a stříhaly až na hotovou Liškovu hudbu.

Hudební skladatel Petr Ostrouchov, který upravil Liškovu hudbu k Markétě Lazarové pro její koncertní provedení, shrnul skladatelův význam těmito slovy: „Liška má podle mne před ostatními filmovými skladateli náskok několika koňských délek. Především byl geniálním dramaturgem a jeho volba melodického a harmonického materiálu leckdy tak rafinovaně kontrastuje s obrazem, že posouvá samotný film o úroveň výše. Třeba takový Spalovač mrtvol. Zadruhé byl geniálním aranžérem, který kombinoval nástroje tak neobvykle, že pro běžné posluchačské ucho je obtížně dešifrovatelné, co to vlastně zní. Například z cembala, varhan a zobcových fléten uměl udělat dokonalý flašinet. Vibrafon, klavír a činel zase zní jako kostelní zvony. Používáním zvukových efektů, jako jsou dozvuky a delay, dal filmové hudbě nový zvuk, v té době ještě neoposlouchaný. Jeho hudba zní dodnes velmi originálně a rafinovaně, a to jak vazbou na obraz, tak zvukem. […] Jeho význam je dle mého názoru nadčasový a věčný. Zatím zcela jistě nebyl v československém prostředí nikým ani z velké dálky překonán.“ Rostoucí zájem o Liškovo dílo ilustrují nejen snahy o převedení jeho hudby do koncertních síní, nýbrž i edice jeho soundtracků k filmům Markéta Lazarová, Malá mořská víla, Ikarie XB 1 nebo k animovaným filmům Jana Švankmajera.  Životu a dílu Z. Lišky byly věnovány i dva dokumentární filmy: Zdeněk Liška (Petr Ruttner, 2000), Hudba Zdeněk Liška (Pavel Klusák, 2017).