Libuše Hynková (Vinohrady)

Libuše Hynková se narodila do měšťanské rodiny v Teplicích 28. října 1923. Otcem byl ředitel školy v Dubí, Martin Hynek, sestra Věra byla významnou bojovnicí proti fašismu, interbrigadistka ve Španělsku a partyzánka v jugoslávských horách. 

Libuše odmalička snila o tom, že bude tanečnicí nebo malířkou. V dětství se stala skautkou 2. dívčího oddílu, se kterým se na putovních táborech po Slovácku seznamovala s tamními lidovými zvyky. S prostředím venkova a lidovou kulturou se setkávala i při pobytech u strýce v Boršově u Českých Budějovic. V předválečném období bylo jen málo příležitostí studovat tanec, Libuše Hynková proto vystudovala v Duchcově nejprve České státní reálné gymnázium, a poté malbu a kresbu na Uměleckoprůmyslové škole. 

Osudovým pro ni bylo seznámení s choreografkou a pedagožkou Jožkou Šaršeovou. Stala se členkou její taneční skupiny, se kterou za protektorátu jezdila na pravidelná taneční soustředění do Beskyd. Tam čerpala na lidových zábavách inspiraci pro svoji choreografickou tvorbu. Postupně objevovala pravdu a sílu lidového tance a její touha stát se baletkou se nakonec přetavila ve vášnivou lásku k lidovému tanci a folkloru vůbec: 

„Lidový tanec je zrcadlem lidské duši, projevem touhy, radosti i smutku, lásky i nenávisti, pokory i vzdoru. Je v něm celý život a hluboká pravda” 

Po válce r. 1947 na 1. světovém festivalu mládeže a studenstva v Praze viděla poprvé při vystoupení legendárních „Mojsejevovců“ lidový tanec na profesionální úrovni a společně s choreografkou Jožkou Šaršeovou daly podnět k založení podobného souboru, rozvíjejícího lidové zvyky, hudbu i tance tehdejšího Československa. Roku 1948 se zrodil Československý souboru národních tanců, od roku 1952 Československý státní soubor písní a tanců (ČSSPT). Libuše Hynková se podílela na přípravě folklórních materiálů a osnov pro řízení souboru. Od roku 1948 byla zastupující vedoucí souboru, od roku 1950 jeho vedoucí.  

Libuše Hynková cestovala po Slovensku a sbírala v autentickém prostředí lidové písně a tance, jež se staly základem jejích prvních choreografií „Tanců z Velké Kubry“, „Zemplínských kariček“, či „Chodské svatby“. Jako choreografka byla také autorkou většiny kompozic pro první premiéru souboru v dubnu 1950 v pražském Státním divadle v Karlíně. V letech 1952–1957 studovala Libuše Hynková choreografii na moskevském GITIS. V roce 1958 absolvovala celovečerním baletem, inspirovaným lidovými tématy, uměním a pověstmi – „Zbojnický oheň“, který předznamenal její další choreografický směr. Zrodil se tak totiž nový taneční žánr, ve kterém byly lidové prvky použity k vyjádření dramatického děje a nová taneční řeč, v níž jsou lidové kroky propojeny a obohaceny o prvky klasického tance.     

Základní linií tvorby Libuše Hynkové byly krátké scénické formy českých, moravských a slovenských lidových tanců, kterých vytvořila kolem sedmdesáti a tvořily základ repertoáru souboru. Mimo jiné roku 1963 vytvořila Janáčkovy Lašské tance, v roce 1971 na hudbu Bohuslava Martinů balet Špalíček s premiérou v Divadle na Vinohradech. Pro holandskou televizi vytvořila v roce 1967 choreografii Slovanských tanců Antonína Dvořáka, druhá řada měla premiéru v roce 1975. Vrcholem tvorby Libuše Hynkové byla roku 1974 Zlatá brána na hudbu Václava Trojana. 

Během bezmála 50leté kariéry Hynková spolupracovala s mnoha významnými umělci odlišných žánrů, s televizí na pořadu Folklorika a prostor jí dávaly i zahraniční televizní společnosti, stejně jako různé folklórní soubory. 

Před listopadem 1989 se však čím dál více potýkala s byrokracií úředníků Ministerstva kultury kvůli svobodě projevu na jevišti. V roce 1986 odešla Libuše Hynková do penze, se souborem však spolupracovala do roku 1992. Období po roce 1990 však vedlo nejprve k organizační transformaci souboru, posléze k jeho zrušení jako přežitku minulého režimu. V roce 2004 ministr kultury Pavel Dostál připustil „neoprávněné zrušení některých reprezentačních státních uměleckých souborů, které šířily po světě dobrou pověst o české kultuře, a které byly zlikvidovány jenom proto, že po listopadu 1989 zvítězil bohužel názor, že jde o komunistickou propagandu“. (cit. Právo 4. 9. 2004). 

K nejvýznamnějším autorčiným dílům patří: „Zbojnický oheň“(1958), a „Píseň o veliké touze“ (1959)na hudbu Václava Kučery; komponovaný pořad„Utkáno z pramenů“ (1963) složený z choreografiík dílůmL. Janáčka a B. Martinů, „Špalíček“ (1971) Bohuslava Martinů; „Zlatá brána“ (1974) Václava Trojana, „Slovanské tance“ (1976) Antonína Dvořáka; Fašank (1987)a „Dožínky“ (1989) Josefa Krčka; „Čas vánoční“ (1990) na hudbu M. Puklického a J. Málka.K některým ze svých nastudování se Hynková měla možnost vrátit i po letech, např. „Slovanské tance“ pro divadlo v Brně (1994), nebo „Špalíček“ pro divadlo v Ústí nad Labem (1991), DJKT v Plzni (1991)a otáčivé hlediště v Českých Budějovicích (1996).

Během  života se Libuši Hynkové dostalo několika ocenění: v roce 1976 Cena hlavního města Prahy za choreografii Slovanských tanců, v roce 1983 získala titul Zasloužilá umělkyně, Cena Ministerstva kultury za mimořádný přínos českému umění v roce 2008.  Dne 28. 6. 2009 tehdejší ministr kultury ČR Václav Riedlbauch přijel na Slavnostní zahájení 64. mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici, aby před tisíci diváky strážnického amfiteátru předal Libuši Hynkové, zakladatelce, umělecké vedoucí a choreografce ČSSPT, Cenu Ministerstva kultury 2008 za mimořádný přínos českému umění.  Státní ocenění navázalo na Benefiční večer, který u příležitosti 85. narozenin choreografky a 60. výročí činnosti ČSSPT uspořádali bývalí členové souboru 25. 10. 2008 v pražském divadle Talent-Illusion. 

Libuše Hynková žila v Šumavské ul. 21 v Praze 2, předtím dlouho v Praze 10–Vinohradech v Hradešínské ulici, v bytě vily, která byla později částečně přeměněna na velvyslanectví Lotyšské republiky, její dcera Hana Pelikánová zde žije dodnes. Libuše Hynková zemřela dne 6. ledna 2012. 

Heslo bylo zpracováno na základě podkladů od Petry Zídkové, Olgy Kopřivové.