Ilja Racek

Ilja Racek se narodil do učitelské rodiny, žili v Pražském Karlíně. Otec Sáva Racek byl učitel, středoškolský profesor, který působil mimo jiné v Užhorodu. Byl, stejně jako levicově zaměřená matka Josefa, členem Komunistické mládeže. Ve straně se rodiče seznámili a jejich vztah se údajně prohloubil při zájezdu do Sovětského svazu v r 1929. Po válce se otec stal zemským školním inspektorem. Za Iljovou maskou aristokrata se skrývaly smutky z traumatického dětství prožitého za protektorátu, kdy se jako dítě schovával před gestapem a viděl i zažil hrůzy, které se děly v jeho rodném městě po atentátu na Heydricha.

O své matce věděl, že po Únoru 1948 měla za úkol rozložit Sokol v Karlíně, který vedla a převychovat jeho členy v jiném duchu. Stala se dokonce náčelnicí spartakiád. Ilja Racek na ni kvůli podobným záležitostem vzpomínal poněkud s ironií a odstupem. Velmi si naopak vážil dědečka Adolfa Racka, novináře, příležitostného básníka a bohéma, který ho vedl k umění. S ohledem na otcovo povolání byl Ilja nucen nastoupit na gymnázium, ale nebyl pilným studentem a působil mnohé problémy. Přestoupil proto ze sexty na konzervatoř, kam ho přijali až napodruhé, v r. 1947. Za studií zažil  převrat v r. 1948, kdy moc převzala komunistická strana. V té době nastoupil na DAMU. Studoval pod vedením takových osobností, jako byl Ladislav Pešek, Vítězslav Vejražka nebo Božena Půlpánová, Už jako student vystupoval v Národním divadle ve hře Chodská nevěsta, která vyvolala skandál a režisér Alfréd Radok byl označen za nepřítele socialismu a musel skončit. Roku 1948 získal Ilja Racek první malou roli ve filmu Martina Friče Návrat domů. Po ukončení studií v roce 1950 nastoupil do Moravského divadla v Olomouci, kde zůstal deset let. Kvůli kontaktu s kamarádem z konzervatoře, který se pokusil emigrovat, byl vyslýchán a sledován Státní bezpečností a marně pod nátlakem a výhrůžkami nucen ke spolupráci s ní. Psychicky tuto situaci, trvající týdny, nesl velmi těžce. Nakonec jak Ilja Racek zmínil, to vzdali...

Vzhledem ke svému politickému postoji se nenaplnilo jeho přání dostat se do Armádního uměleckého souboru, kde byla vojna snazší a naopak byl povolán k pomocným technickým praporům Banské Bystrici (Černým baronům) a v Komárně. Část vojny také odsloužil v Olomouci. Umělec vzpomíná, že ho na nádraží na noční vlak na vojnu vyprovázeli kolegové Stela Zázvorková a Eduard Cupák. Stella Zázvorková dokonce pronikla do místnosti, odkud vysílal nádražní rozhlas a do mikrofonu vykřikla: ‚Rackové se na jaře vracejí'. „Hned ji potom sebrali a měla malér", vybavil si. Ještě za vojenské služby si jej režisér V. Krška vyžádal uvolnit pro film Stříbrný vítr.

Po návratu do Prahy hrál nejdříve v Divadle E. F. Buriana, kde ztvárňoval vesměs veseloherní role. Přestože byl často díky svým postojům na kordy s vedením divadla, ztvárnil hlavní roli komunistického novináře a funkcionáře Julia Fučíka v dramatu Reportáž psaná na oprátce. Od roku 1966 získal od dramatika, scénáristy a uměleckého ředitele divadla Františka Pavlíčka, angažmá v  Divadle na Vinohradech, kde ztvárňoval složité charaktery a psychologicky náročné role a stal se oporou hereckého souboru. Nicméně, rozčarování přišlo za ředitelování normalizačního Zdeňka Míky. Dle Racka zlého člověka, podprůměrného herce. Nasazeny byly hry, které vyhovovaly komunistickému režimu. Přesto v divadle působil zde až do roku 1990, pohostinsky vystupoval ve Viole a Divadle Na zábradlí. Jako jediný z tohoto souboru odmítl podepsat Antichartu, dokument, jehož podpisem řada významných českých umělců vyjádřila nesouhlas s Chartou 77. Měl z toho sice potíže, ale nikdy toho nelitoval. Zažil výslechy, výhrůžky, že už si nikdy nezahraje. „Ve vzájemné neoblibě s bolševikem jsem žil léta. Neustoupil jsem a oni také ne“, vyprávěl pro Paměť národa. Často také napadal názory své kolegyně, přesvědčené komunistky Jiřiny Švorcové, již ale zároveň pokládal za férovou. Jejich neustálé hašteření se stalo divadelním folklórem. Naštěstí o angažmá ve Vinohradském divadle nepřišel, ale byl méně obsazován do filmových a televizních rolí. Přesto se s ním diváci na plátnech kin a televizních obrazovkách mohli setkat. Hrál například ve filmech Stříbrný vítr, Kdo chce zabít Jessie, Kronika žhavého léta, Malostranské humoresky , či v řadě televizních seriálů, například Zlá krev, Panoptikum Města pražského a dalších. Byl ale rovněž hercem rozhlasovým, když nahrál hru Roberta Louise Stevensona: Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, či namluvil roli Artemidora v Shakespearově hře Julius Caesar.

Z Vinohradského divadla odešel na zasloužený odpočinek v r. 1990 za ředitelování Jiřiny Jiráskové, ale dále zde působil jako host, hrál také v divadle ABC. V roce 2008 byl za celoživotní mistrovství odměněn cenou Thálie. Jako úplně poslední měl tu čest s ním spolupracovat v roce 2014 režisér Jiří Svoboda při natáčení dvoudílného televizního válečného dramatu Poslední cyklista. 

Ilja Racek byl rozvedený a měl tři děti, jeho syn Ilja Racek ml. je od roku 2016 ředitelem Slezského divadla Opava. Umělec zemřel po dlouhé těžké nemoci, kterou před svým okolím i kolegy tajil. Jak zmínil jeho syn, přestal se léčit, svoji nemoc ignoroval, protože závěr svého života odmítal strávit v nemocnicích a čekárnách lékařů. Zemřel v pouhých 68 letech.