Jiří Šust (Nové Město)

Jiří Šust pocházel z Prahy, byl židovského původu po matce, která za války prošla Terezínem a v roce 1943 zemřela v Osvětimi. Od dětství hrál na klavír, později připojil i hru na hoboj, na přání rodičů však nešel na Státní konzervatoř, nýbrž na běžná studia. Studoval zprvu na obchodní akademii, ale jeho nechuť ke standardnímu vzdělání i kázeňské přestupky vedly k tomu, že byl vyloučen a postupně vylučován i z dalších škol, takže nakonec nemohl studovat na žádné škole v Československu, což tehdy přinutilo matku, aby jej poslala do Moskvy, kde jeho otec působil v diplomatických službách. Zde byl překvapivě přijat na konzervatoř, kde v letech 1936–1939 studoval hru na klavír (u Grigorije Ginzburga) a skladbu (u S. N. Vasilenka), po návratu do Čech pokračoval ve studiích skladby u Jaroslava Řídkého a Aloise Háby na pražské Státní konzervatoři, již absolvoval v roce 1942. Již jako student doprovázel na klavír slavnou zpěvačku Mílu Spazierovou-Hezkou, která jej doporučila producentům reklamních filmů firmy Baťa, pro něž začal komponovat. Během války se se svým bratrem zapojil do protifašistického odboje a jen díky náhodě unikl zatčení a jisté smrti. Po osvobození se stal hudebním referentem Komunistické strany Středočeského kraje, později pracoval jako hudební dramaturg Československého armádního filmu, především se však vrátil k práci skladatele.

Komponoval hudbu symfonickou, vokální, klavírní, komorní i scénickou, psal i politicky angažované písně pro pionýrské a mládežnické pěvecké soubory či hudbu pro spartakiádní cvičení, těžiště jeho skladatelské tvorby však leží v hudbě psané pro film. Ve zlínských filmových ateliérech se po válce věnoval skládání hudby pro krátkometrážní filmy (kupř. složil hudbu k několika krátkým filmům Bořivoje Zemana, za svůj podíl na krátkometrážním snímku Vánoční sen /1945/ byl oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes). Se Zemanem pracoval i na svých prvních hudebních doprovodech k celovečerním filmům (Mrtvý mezi živými, 1946; Nevíte o bytě?, 1947), následně často spolupracoval s režisérem Jiřím Krejčíkem (Týden v tichém domě, 1947; Ves v pohraničí, 1948; Svědomí, 1948; Frona, 1954; Morálka paní Dulské, 1958). Nevyhýbal se spolupráci na politicky angažovaných projektech a složil hudbu k filmům oslavujícím dělnické hnutí (Olověný chléb, 1953), boj proti záškodníkům a diverzantům (Únos, 1952) či budovatelským agitkám (Racek má zpoždění, 1950; Nad námi svítá, 1952). Jeho působení v armádním filmu vysvětluje též četnost jeho příspěvků k dokumentům s vojenskou a politickou tématikou (Slyší tě nepřítel, Vítězný pochod, Neprojdou, Rozloučení s Klementem Gottwaldem, Jsme připraveni, Pozdrav velké zemi) i dlouholetou spolupráci s Ivo Tomanem na propagandistických filmech s válečnou a brannou tematikou (Tanková brigáda, 1955; Váhavý střelec, 1956; Pevnost na Rýně, 1962; Cesty mužů, 1972; Zbraně pro Prahu, 1974; Boty plné vody, 1976).

Při práci na snímku Smrt pana Baltazara pro povídkový film Perličky na dně (1965) se poprvé setkal s Jiřím Menzelem a následně složil hudbu pro jeho dalších dvanáct filmů, počínaje oscarovými Ostře sledovanými vlaky (1966, hudba k nim byla dokonce vydána v USA na gramofonových deskách), přes trezorové Skřivánky na niti (1969) a divácky úspěšné snímky sedmdesátých a osmdesátých let (Na samotě u lesa, 1976; Postřižiny, 1980; Slavnosti sněženek, 1983; Vesničko má, středisková, 1985) a Životem a neobyčejnými dobrodružstvími vojína Ivana Čonkina (1993) konče. Dále spolupracoval též s Věrou Chytilovou (Sedmikrásky, 1966; Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, 1979), Janem Schmidtem (Kolonie Lanfieri, 1969; Vracenky, 1990), Vítem Olmerem (Tak ahoj, 1970), Drahomírou Vihanovou (Zabitá neděle, 1969) či Jaroslavem Brabcem (Krvavý román, 1993). Skládal též pro televizi, kde na jedné straně figurují politické zakázky (seriál Gottwald, 1986), na straně druhé nezapomenutelná hudba k seriálům Záhada hlavolamu (1969) a Byli jednou dva písaři (1972).

V roce 1994 byl o něm natočil televizní scénárista V. P. Borovička dokumentární film Hudba Jiří Šust.

Jiří Šust bydlel nedaleko kostela sv. Apolináře, v domě Apolinářská 444/8, ve kterém se dochoval původní goticko-renesanční sklep..