Ludvík Souček (Nové Město)

Ludvík Souček studoval na gymnáziu v Bubenči, ale za války byl v roce 1944 totálně nasazen v Kolbence (ČKD Praha Libeň), takže střední školu dokončil až v roce 1945. V letech 1945–1951 pracoval jako asistent na II. stomatologické klinice u profesora Neuwirta, pak vstoupil do Československé lidové armády a necelý rok strávil v Severní Koreji jako vojenský lékař. Po návratu z Koreje nastoupil jako zubař v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích. Od roku 1968 pracoval v armádní redakci Československé televize a v letech 1971–1976 se stal redaktorem populárně naučné literatury v nakladatelství Albatros.

Ludvík Souček byl mužem mnoha zájmů a širokých znalostí, které uplatňoval ve svých prózách i populárně naučných televizních pořadech.

Ludvík Souček tvořil spolu s J. M. Troskou a Josefem Nesvadbou trojici autorů, která je považována za nejvýznamnější a nejoblíbenější spisovatele sci-fi (SF) literatury 20. století. Byl nejen bravurním vypravěčem, ale i zdatným fotografem. Autorem byl plodným, za sedmnáct let napsal jen pod svým jménem čtyřicet knih. U řady starších povídek používal pseudonymy, např. Ludvík Hynek, Ludvík Dvořák nebo Ludvík Knot.

Vedle vědeckofantastické literatury psal i zasvěcené knihy o fotografii, fotografech a fotografování. Velkým zdrojem inspirace se mu stala kniha Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost, kterou přeložil do češtiny a rozhodl se vykročit literárně po Dänikenových stopách. Mezi mládeží byla velice populární trilogie Cesta slepých ptáků (1964, 1967, 1968), na Dänikenovo dílo odkazuje nedokončená trilogie Tušení… V roce 1968 zabrousil i do detektivního žánru novelami Případ ztraceného suchoplavce, na který volně navázal v roce 1970 Případ Jantarové komnaty.

Ludvík Souček je považován za zakladatele Československého fandomu, když půl roku před smrtí publikoval v Literárním měsíčníku výzvu Přímluva za budoucnost. V ní apeloval na příznivce science-fiction, aby zakládali kluby SF, k čemuž později i došlo.

Ludvík Souček bydlel v  Podskalské ulici 24, kde během odpočinku o Vánocích 1978 zastihla v pouhých dvaapadesáti letech smrt, dodnes obestřená záhadami, v nichž si sám tolik liboval.

Zesnul totiž jen krátce poté, co dokončil rukopis posledního dílu trilogie Tušení světla. Rukopis existoval v jediném originále, který se však ztratil. Spisovatel jej údajně ještě stihl donést do redakce nakladatelství, ale tam stopy mizí. Mohl se ztratit po cestě, možná se jej zmocnil někdo cizí. Ludvík Souček nežil zrovna asketickým způsobem života. Rád jedl a rád se napil. Trpěl nadváhou a cukrovkou, pohybu se vyhýbal, navíc jej stresovala práce a vývoj politické situace v Československu. Po sérii infarktů odešel ve svých padesáti letech do invalidního důchodu. Ludvík Souček oficiálně zemřel na infarkt, ale příznivci sci-fi si myslí své. Podle nich jej někdo dal odstranit, protože věděl příliš mnoho, nebo žije někde jinde pod jiným jménem, možná i mimo naši planetu.