Jiří z Poděbrad (Vinohrady)

Jiří z Poděbrad bývá často (díky dílu Aloise Jiráska) označován jako husitský král, ale toto označení je poněkud nepřesné. Jiří nebyl reprezentantem samotného husitského hnutí, ale jeho výdobytku, totiž přijímání podobojí, tedy kališnictví. Považoval to však spíše za záležitost politickou než náboženskou. Jiří, obratný diplomat a politik, ale také člověk bez zbytečných ohledů, pocházel z rodu pánů z Kunštátu. Jeho příbuzní se přidali k Janu Žižkovi a vynikli v husitských válkách. Takto získaný majetek umožnil pánům z Kunštátu získat nebývalou politickou moc, jaké dosáhlo vedle panovníka jen několik nejvýznamnějších šlechtických rodů. Tento vzestup dokládá skutečnost, že Jiří dosáhl na královskou korunu, takže na český trůn usedl panovník, který pocházel z české šlechty. Přesto jeho cesta na trůn nebyla jednoduchá. Politicky začal Jiřík vystupovat v roce 1437, kdy se stal plnoletým a mohl se ujmout svých statků. Ovšem už předtím se účastnil bitvy u Lipan na straně panské jednoty. Po smrti císaře Zikmunda se staly Čechy kolbištěm, na němž se svářili katolíci s kališníky i šlechta s městy.  Touto anarchií byly poškozovány všechny složky obyvatelstva, a proto si šlechta a královská města začala vytvářet seskupení na ochranu majetku, tzv. landfrídy v čele s hejtmany. Roku 1440 se do čela spojených východočeských landfrídů, v nichž získali převahu kališníci, dostal Hynek Ptáček z Pirkštejna. Jeho přítel Jiří byl pak zvolen za hejtmana boleslavského kraje. Po Hynkově smrti pak Jiří zaujal jeho místo. Roku 1448 dobyl Jiří Prahu, ovládanou katolickými pány, a uvedl sem kališnického arcibiskupa Rokycanu s cílem obnovit politickou jednotu země a dát ji opět krále. V roce 1452 jej vybral sněm za zemského správce. Tuto funkci vykonával i poté, co byl za krále přijat nezletilý Ladislav Pohrobek. S mladým králem však Jiří nevycházel příliš přátelsky, neboť více než jeho radám popřával Ladislav sluchu nepřátel. Přesto se Jiřímu během pěti let správcovství podařilo stabilizovat poměry uvnitř země a upevnit mezinárodní postavení českého státu. Jeho úspěchy mu pak vynesly zvolení českým králem, ke kterému došlo v březnu 1458 po předčasném úmrtí Ladislava. S jeho volbou souhlasilo i katolické panstvo v naději, že bude mít povolného panovníka. V předvečer korunovace se Jiří zavázal papežským legátům, že zachová poslušnost kurii a bude pronásledovat kacíře, aby obnovil jednotu víry. Tento slib byl nezbytný, bez něj by nemohl být legálně korunován. Aby mu dostál, vystoupil roku 1461 proti ustavující jednotě bratrské, ale vážnější zásahy proti kališníkům nehodlal podniknout. Král tušil, že jednou dojde k jeho střetu s kurií, a proto se snažil předejít případné izolaci kališnických Čech v katolické Evropě a hledal spojence. V letech 1462 až 1464 vyslal po Evropě poselstvo s nabídkou vládcům na vytvoření mírové unie evropských států. Tento projekt předběhl svou dobu, a proto zůstal bez odezvy. Jak se prohlubovalo nepřátelství mezi českým králem a kurií, narůstala také vnitřní opozice. V roce 1466 prohlásil papež Jiřího za kacíře a vyobcoval jej z církve a vypověděl proti němu křížové tažení. Příležitosti se chopil Jiříkův bývalý zeť král Matyáš, a jako vykonavatel papežovy vůle se postavil v roce 1468 do čela výpravy. V únoru 1469 však skončil po bitvě u Vilémova v králově obležení a při jednáních slíbil, že od další války upustí. Vzápětí po svém propuštění se však Matyáš nechal v Olomouci zvolit katolickými pány za českého krále. Jiří pochopil, že českou korunu pro své syny neudrží a nabídl následnictví polským Jagelloncům. Měsíc po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše a uznal nástupnické právo Vladislava Jagellonského, syna Kazimíra IV. Pustošivá válka vyčerpala obě strany a roku 1471 se objevily naděje na smír. V březnu však král Jiří zemřel a byl pochován do krypty svatovítské katedrály v Praze 3.

Na sklonku 19. století a počátkem 20. století v rámci vlasteneckého nadšení se objevily plastiky a malby s portrétem krále Jiřího na domech a náměstích. V našem hlavním městě se před vznikem tzv. Velké Prahy na jejím území nacházelo osm ulic a náměstí Jiřího z Poděbrad nebo Krále Jiřího. Po odstranění duplicitních názvů v pojmenování pražských veřejných prostranství si název náměstí krále Jiřího ponechalo jen vinohradské náměstí, nynější náměstí Jiřího z Poděbrad.