Johannes Urzidil (Vinohrady)

V rodině Johannese Urzidila se mísilo několik vlivů, typických pro Rakousko-Uhersko: češství, němectví, rakušanství, katolictví i židovství. Židovský prvek vnesla do rodiny Urzidilova matka Elise, rozená Metzelesová, která si do manželství s Josefem Urzidilem přivedla sedm dětí. Vliv otcova katolictví ale převládl a Johannes byl pokřtěn v pražském kostele sv. Štěpána. U Johannesova narození (v Krakovské ul. 30/3) asistoval proslulý básník Hugo Salus, občanským povoláním porodník. V r. 1900 Urzidilova matka zemřela a otec se s dětmi přestěhoval na Vinohrady. V r. 1904 se otec, který byl jednoznačně německy-nacionalistického smýšlení, znovu oženil, s Češkou Marií Mostbekovou z Nymburka. Přesvědčivý obraz o svém otci se všemi jeho rozpory vytvořil později Urzidil v autobiograficky laděné povídkové knize Väterliches aus Prag und Handwerkliches aus New York (1968, O mém pražském tatínkovi a mém newyorském řemesle), podobně jako vylíčil vztah s macechou v povídce Stief und halb (česky jako Nevlastní, součástí povídkové knihy Die verlorene Geliebte). Rodina se v r. 1904 přestěhovala na Žižkov, odkud se Urzidil odstěhoval až v r. 1922. Urzidil navštěvoval německé gymnázium Na Příkopech, maturoval krátce před vypuknutím 1. světové války, poté studoval na pražské německé univerzitě germanistiku, slavistiku a dějiny umění. V té době patřil k častým návštěvníkům kavárny Arco na rohu Hybernské a Dlážděné ulice, která se stala centrem literárních kruhů pražských Němců. Zde se setkal m.j. s  Franzem Kafkou, který však, podle Urzidilových slov „přicházel do kavárny jen zřídka.“

Po válce a po ukončení studií Urzidil pracoval pro německý konzulát v Praze a jako dopisovatel novin Berliner Courier. V r. 1922 se stal tiskovým poradcem německého velvyslanectví, toto místo opustil až po nástupu Hitlera k moci v r. 1933. V r. 1922 se Urzidil také oženil, jeho ženou a věrnou družkou až do konce jeho života se stala Gertrude Thieberger, dcera pražského rabína Karla Thiebergera a sestra Kafkova přítele a učitele hebrejštiny Friedricha Thiebergera. Urzidilovým svatebním svědkem byl malíř Jan Zrzavý. Ve 30. letech se Urzidil intenzivně věnoval kunsthistorii, napsal monografii o Václavu Hollarovi a soubor esejů Zeitgenössische Maler der Tschechen (Současní čeští malíři). Životním tématem Urzidila byla osobnost J.W. Goetha, ke 100. výročí jeho úmrtí vydal své stěžejní dílo Goethe in Böhmen (1932, Goethe v Čechách, česky 2009).

Od března 1939 se manželé Urzidilovi skrývali před gestapem, s falešnými dokumenty se jim podařil přes Terst a Janov útěk do Anglie, v r. 1941 se z Liverpoolu vydali na cestu do New Yorku, kde zůstali až do konce života. V USA Urzidil působil jako dopisovatel československých exilových periodik, později také jako spolupracovník rádia Hlas Ameriky. V New Yorku vznikly dvě třetiny všech Urzidilových textů, které psal i nadále německy, a díky kterým se prosadil jako spisovatel. S odstupem času i místa Urzidil nalezl své pravé poslání a vytvořil řadu děl, převážně autobiograficky laděných, ve kterých se ve vzpomínkách vracel do svého rodného města. Vedle zmíněné knihy Die verlorene Geliebte (1956, Ztracená milenka) se proslavil také sbírkou povídek Prager Triptychon (1960, česky 1997 Pražský triptych) nebo souborem esejů Da geht Kafka (1965, česky To byl Kafka, 2010).

Od r. 1953 se Urzidil vracel do Evropy, Československo však už nikdy nenavštívil (na rozdíl od Maxe Broda, který zde v r. 1964 strávil několik týdnů). Na podzim 1970 se vydal do Evropy po sedmé, přes Německo a Rakousko dorazil koncem října do Říma. Zde náhle zemřel na mozkovou mrtvici, pochován je ve Vatikánu na hřbitově Campo Santo Teutonico.