Ivan Miloš Havel

Narodil se v Praze jako mladší z dvou synů stavebního inženýra a podnikatele Václava Maria Havla a Boženy Havlové, rozené Vavrečkové. Dětská léta za protektorátu strávil se svým starším bratrem Václavem a matkou na venkovském rodinném sídle Havlových na Vysočině, kde začal také chodit do školy. Velký vliv na něj měl dědeček Hugo Vavrečka, vystudovaný elektroinženýr, novinář, diplomat a jeden z ředitelů Baťových závodů. Malému Ivanovi často a trpělivě vysvětloval, jak fungují různé přístroje.

Po roce 1948 musel Ivan snášet ústrky, kterými komunisté perzekuovali celou jeho rodinu. Rodiče přišli o majetek a hrozilo jim vystěhování z Prahy. Ivan, jenž patřil ve škole k nejlepším žákům, nemohl studovat a vyučil se jemným mechanikem. Až s uvolněním v šedesátých letech jej přijali na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor zabývající se počítači. V letech 1969–1971 studoval na prestižní americké univerzitě v Berkeley, kde se věnoval počítačovým vědám. Po návratu do Prahy se oženil s Květou, rozenou Vaškovou, a narodili se jim synové Vojtěch a Prokop. Manželství se však v osmdesátých letech rozpadlo. Druhou manželkou se stala slovenská vědkyně Dagmar Ilkovičová.

Za normalizace zažila rodina Havlových další pronásledování, tentokrát kvůli protikomunistickému postoji staršího bratra Václava. Ivan v disidentských aktivitách bratrovi pomáhal a podporoval ho.

Bratři Havlové s rodinami žili společně v Domě U Dvou tisíc v původním bytě rodiny Havlů na dnešním Rašínově nábřeží, který vystavěl jejich děd Vácslav Havel. Ivan zde často pořádal vědecké semináře, jež bedlivě sledovala tajná policie. Významně se také podílel na vydávání samizdatové literatury v Edici Expedice. Začátkem osm- desátých let minulého století, kdy byl Václav ve vězení, mu posílal dopisy, jimiž se snažil zaměstnat a rozptýlit bratrovu mysl. K psaní těchto dopisů přizval také přátele, například filozofy Zdeňka Neubauera a Radima Palouše. V roce 2011 vydala Knihovna Václava Havla tyto dopisy poprvé knižně pod titulem Dopisy od Olgy.

V době sametové revoluce patřil Ivan m. Havel ke spoluzakladatelům Občanského fóra, ale z politiky se brzy stáhl. Začal se naplno věnovat vědecké kariéře.

Založil Centrum pro teoretická studia, originální transdisciplinární instituci, fungující jako společné pracoviště Akademie věd ČR a Karlovy univerzity. V čele Centra stál do roku 2008. Řadu let byl také šéfredaktorem časopisu Vesmír. Jeho pozornost je zaměřena na počítačové vědy, umělou inteligenci, kognitivní vědy a s nimi spojené filozofické otázky. Na tato témata napsal mnoho studií a knih, k nimž patří Robotika úvod do teorie a funkce kognitivních robotů (1980) či Sidonia a Sakateky ‒ Čtrnáctero vykročení, což jsou korespondenční dialogy s filozofem Zdeňkem Neubauerem (2004). Vyšla také trojice Ivanových rozhovorů s Michalem Ajvazem. K nejnovějším filozofickým dílům I. M. Havla patří Zápisky introspektora. Od padesátých let se věnuje tajemné postavě zvané Arsemid, o níž napsal knihu už v roce 1957, a ta se po roce ʼ89 dočkala již tří různých vydání.

V průběhu devadesátých let se bratři Havlové názorově rozešli v otázce, jak spravovat zrestituovaný majetek. Spory se týkaly zejména rodinného paláce Lucerna, jejíž polovinu Václav Havel prodal v roce 1997 společnosti Chemapol, která však následně zkrachovala. Ivan m. Havel svou polovinu paláce převedl na manželku Dagmar, a ta odkoupila od zkrachovalého Chemapolu půlku Lucerny zpět. Konkurzní správce tento krok napadl a až v roce 2016 soud definitivně potvrdil, že celá Lucerna patří Dagmar Havlové.

Celoživotní Ivanovou zálibou bylo kreslení. K jeho nejznámějším kresbám patří série postav nazvaná Dědci, kterou rozšiřuje od padesátých let. Ivan M. Havel také rád udržoval tradice. Od devadesátých let pořádal každý týden debatní salony v klubu Koníček v suterénu Lucerny. Každé léto trávil na biofarmě Košík ve středních Čechách, kterou vybudovala jeho manželka Dagmar. A každou silvestrovskou půlnoc pozoroval s přáteli ze střechy Lucerny ohňostroj.

Dne 22. 2. 2022 bylo Ivanu Havlovi uděleno MČ Praha 2 čestné občanství (in memoriam).

(Zpracováno dle podkladů rodiny Havlových, archiv I. M. Havla, text Krystyna Wanatowiczová , publikace Havlovi a jejich dům - Rašínovo nábřeží 2000)