Historické střípky (54): Divadlo bude! Ale kde?

„Nedlouho na to, kdy ukázala se potřeba řešiti otázku druhého českého divadla v Praze, bylo rozhodnuto, že místem nad jiné výhodným, kde by otázka ta došla nejlepšího rozuzlení, jsou Královské Vinohrady. Otázka poprvé ozvala se v době, kdy Národní divadlo nebylo ještě zcela postaveno, stala se naléhavější, když sotva zbudovaný chrám české Thálie vyhořel, ale od theorie k řešení uplynula ještě pěkná řádka roků.“

Dne 28. září jsme si připomněli již 120. výročí položení základního kamene vinohradského divadla. Slavnostním aktem, kterému předcházely roky příprav, definitivně skončily debaty a spory o tom, kam novou divadelní scénu umístit.  Původně se uvažovalo, zda druhou českou divadelní scénu nevybudovat přímo v Praze: „Jde totiž o to, má-li zamýšlené divadlo státi na Král. Vinohradech anebo v Praze? Jde pouze snad o obyvatelstvo vlastní nynější Prahy? Pochybujeme! Vždyť předměstí a nejbližší okolí Prahy, které také reflektuje na ušlechtilé požitky divadelního umění, je daleko četnější než-li obyvatelstvo Prahy samotné.“ Projekt divadla od začátku podporovala také vinohradská městská rada. Nyní zbývalo „jen“ na Vinohradech vybrat pro stavbu divadla vhodné místo. Shoda panovala alespoň v tom, že divadlo mělo být postaveno v centrální části města: „Hned, když se městská rada počala obírati otázkou městského divadla, bylo poukazována, že by se pro ně lépe hodil pozemek na Eichmannově zahradě než za Národním domem, jelikož by na prvnějším stálo volně, s průčelím do náměstí Purkyňova, tedy  že by se mohla stavba mnohem účelněji provésti, nýbrž také že sloužila by hlavnímu náměstí k okrase, kdežto by za Národním domem přec jen bylo divadlo stísněno a jaksi zastrčeno.“ Ovšem ještě začátkem roku 1902 nebylo o definitivním umístění budoucího divadla  jasno. Na stránkách tisku se vedly vášnivé debaty: „Většina časopisů a také obecenstvo vinohradské v převážné většině jest proti stavbě městského divadla za Národním domem, jinak ale vítají všichni s radostí rozhodnutí městské rady, ab se divadlo nákladem obce postavilo.“

Kritiky výstavby divadla na pozemku za Národním domem nepřesvědčilo ani to, že by Záložna vinohradská, vlastník onoho pozemku, obci za tímto účelem pozemek darovala. Nepomohl ani argument, „že divadlem zakrýti se má neurovnanost zadní části Národního domu. Každý uzná a uzná zajisté i obecní zastupitelstvo, že místo toto, kde se má divadlo postaviti, jest úplně zastrčené za kostelem a Národním domem, v ulici mrtvé a úplně bezvýznamné, a že pro budovu krásnou, representační, jakou divadlo jistě bude, se naprosto nehodí.“ Něco se přeci jen za těch dalších více než sto let změnilo. Naši předkové by byli asi dnešním vzhledem této části Královských Vinohradů překvapeni. Slezská ulice je rušnou, živou komunikací, po tehdejším Seidlově poli již není také památky. Na volném pozemku za Národním domem, kde byl v části přiléhající ke Korunní třídě před první světovou válku vybudován biograf Minuta, vyrostla v druhé polovině minulého století nevzhledná budova telefonní ústředny a zahradní restauraci stíněnou stromy při Blanické ulici později nahradilo betonovým plotem ohrazené parkoviště a nevzhledný, do výše se tyčící výdech metra. Divadlo díky rozhodnutí našich předků našlo důstojnější umístění, na části pozemku zrušené Eichmannovy zahrady, v severní části tehdejšího Purkyňova náměstí, v bezprostředním sousedství nově vystavěného bloku honosných činžovních domů. Rozhodnutí městské rady pochválil i místní tisk: „Zajisté že pak spíše každý přizná rozhled a moudrost nynějších zástupců obce, když se rozhodnou pro stavbu divadla v Eichmannově zahradě, a nepřiznali by jim je jistě, když se divadlo postaví za Národním domem. Při podniku tomto musí se pomýšleti, že divadlo  nestaví se na několik jen roků, nýbrž na celá desetiletí, ba staletí a není radno vystavěti něco, co by nás omrzelo již za krátký čas.“

Právě v průběhu roku 1902, došlo k prodeji pozemků bývalé Eichmannovy zahrady, o které jsme psali v předchozím díle střípků. Záložna vinohradská rozsáhlý pozemek vykoupila od původních vlastníků, kteří prodej zahrady po desetiletí odmítali. Záložna následně část pozemku přenechala obci pro stavbu divadla: „Kdo má zásluhu o to, že  vinohradské divadlo přece jen asi postaveno bude v bývalé Eichmannově zahradě, o tom se příti nebudeme. Nezáleží také na tom. Podle našeho přesvědčení rozhodly tu v první řadě opravdové prospěchy celé myšlenky a – rozum.“ 18. června 1902 rozhodnutí postavit divadlo na pozemku bývalé zahrady schválila vinohradská městská rada: „Městské zastupitelstvo ráčiž se usnésti, že městské činoherní divadlo má býti postaveno jako budova samostatná v zahradě Eichmannově s průčelím do náměstí Purkyňova a nikoliv jako součást Národního domu. Vzhledem k tomu, že při samostatné budově přibude jedno průčelí, kdyžto stavba za Národním domem by vyžadovala pouze tři průčelí a dále vzhledem k tomu, že celou stavbu nutno provésti monumentálně, navrhuje městská rada, aby obnos 800.000 korun k uhražení nákladu stavebního povolený byl na 1 mil. korun zvýšen. Návrhy tyto městské zastupitelstvo bez debaty a jednomyslně schválilo. Výsledek hlasování přijat byl s hlučnou pochvalou.“

Noviny se k přípravám projektu vinohradského divadla pravidelně vracely i v dalších měsících a letech. Námětů pro své texty měly rozhodně více než dost: „Není hned druhé události, které by – abychom užili obvyklé fráze – rozčeřila hladinu našich divadelních zájmů, jako právě rozhodnutí městské rady vinohradské ve příčině městského divadla. A není divu! Představte si jen, co papíru bylo popsáno a potištěno, co schůzí a schůzek bylo pořádáno, co jednotlivých mozků se napřemýšlelo o tom dalekém, nedostižném cíli – druhém českém, resp. druhém pražském českém divadle.“ Vinohradské noviny ve stejném textu trochu jízlivě připomněly, že dosud se více řešil repertoár a herecké obsazení nové divadelní scény, než praktické věci, jako umístění divadelní budovy, zajištění financování výstavby a provozu nové divadelní scény. Nyní zbývalo „jen“ nalézt pro nové divadlo architekta a vybrat zhotovitele stavby. Ovšem této problematice se budeme věnovat v některém z budoucích dílů střípků. Jak můžeme potvrdit i my současníci, bohulibé dílo se nakonec podařilo: „Minula léta, než věc ze stadia usnášení dospěla k stavbě. Nalezeno místo nad jiné výhodné. A pak šlo všechno již kvapem. Opatření potřebných plánů, zadání stavby, položení základního kamene – všechen pozor divadelní velké Prahy upínal se k rostoucím zdem...“ Právě rozestavěné divadlo může ctěný čtenář vidět na dobových pohlednicích pod tímto textem. Do mozaiky Purkyňova náměstí přibyl poslední kamínek.