Historické střípky (9): Nejen městem obytným byly Vinohrady – I. díl

„ Vinohrady nejsou jen městem kvetoucích sadů, nýbrž i městem slibného průmyslu a rozvíjejícího se obchodu, a mezi obchodními a průmyslovými podniky, jež tu sídlo svoje vyvolily, nalezneme i takové, které nemají v celé zemi soupeřů.  Takových závodů, které z maličkých počátků až ku dnešní výši dospěly, je na Královských Vinohradech několik. Vinohradský obchod rozmohl se v posledních letech vůbec měrou velmi potěšitelnou, a dnes není snad na celých Vinohradech odboru, který nebyl by tu řádnými a solidními obchodníky zastoupen.“

V souvislosti s bouřlivým růstem Královských Vinohradů v poslední čtvrtině 19. století, se také zdárně rozvíjel zdejší obchod a průmysl. Všeobecný rozvoj města pokračoval prakticky až do vypuknutí první světové války. Prostřednictvím dobového popisu Královských Vinohradů a tehdejšího tisku, se seznámíme s hospodářským životem mladého města, který se již dávno neomezoval na prodej základních potravin a potřeb, jak tomu bylo kdysi: „Poměry průmyslové a obchodní byly na Královských Vinohradech až do nedávných let dosti skrovné a obmezené. Vyjímaje několik starších továrních závodů, byla zastoupena na Král. Vinohradech pouze drobná, běžná řemesla a obchod jevil se hlavně v prodeji potravin a předmětů, jichž v domácnostech třeba.“ Právě pro svůj rychlý, až neuvěřitelný rozvoj, byly Královské Vinohrady často nazývány „českým Chikagem“.

Vinohradské obyvatelstvo tvořila od začátku spíše střední třída: „Dle povolání záleží obyvatelstvo vedle majetníků domů a živnostníků, z nichž mnozí mají své krámky v Praze neb okolí, z velké části  pak ze soukromníků, úředníků, professorů, lékařů, učitelů a penzistů atd.“ Oproti Vinohradům žilo v sousedním Žižkově o poznání více dělníků. Královské Vinohrady vždy byly hlavně městem obytným, „v němž hojnosť drobných obchodníků i živnostníků svou výživu nachází“. Existovala zde poměrně rozsáhlá síť živností všeho druhu. Počet dělníků začal stoupat až koncem 19. století, důsledkem rozvoje velkých závodů. Okolo roku 1900 na Vinohradech fungovalo 14 velkých továrních závodů, ve kterých pracovalo přes tisíc dělníků. Kromě toho se ve městě nacházely desítky menších výrobních podniků různého zaměření. Chloubou města byl od roku 1894 Měšťanský pivovar. Na rozvoj hospodářského života obce měly významný vliv také zdejší finanční ústavy, jednotlivá živnostenská společenstva a přirozeně také obecní správa. Není náhodou, že mnozí vinohradští starostové byli nejprve úspěšnými podnikateli a majiteli realit. Za všechny jmenujme alespoň Jana Friedländera, stavebního podnikatele a majitele vinohradských lázní, Jana Prokopce, zakladatele továrny mlýnských strojů nebo majitele kamenické závodu Josefa Víška.

„Prvotní obyvatelstvo utíká se do Prahy nejen pro všechny své potřeby, nýbrž i se svými vklady. A ovšem také pro zápůjčky.“ Při líčení hospodářského života města nemůžeme nezmínit nejstarší vinohradský finanční ústav, Záložnu Vinohradskou. Založena byla roku 1874 pod názvem Nová Praha: „Založení její stalo se sice v nepříznivých poměrech peněžních, bylo však přece velmi užitečné a vhodné, ježto, jak známo, řádila v tehdejší době v míře nemalé lichva. Nejeden živnostník dle vlastního doznání děkuje záložně zdejší za své bytí. Sledujíce pak činnost záložny i v jiných oborech, vidíme, že domohla se všude výsledků, jakými mohou se honositi jen málokteré záložny české.“ Roku 1895 se o záložně, která byla významným hráčem při prodeji a parcelaci mnoha vinohradských pozemků, dočteme následující: „Ze záložničky nedováno ještě nepatrné, vyvinul se ústav pracující dnes při ročním obratu peněž přes třicet miliónů zlatých a mající svůj vlastní důstojný záloženský dům.“ Monumentální průčelí záložny situované do Anglické ulice a její reprezentativní dvoranu můžeme obdivovat i dnes. Druhým, neméně důležitým vinohradským finančním ústavem byla Městská spořitelna: „Založena roku 1899, aby k povznesení pracovitosti a spořivosti každému, zvláště pak méně zámožným třídám obecenstva, poskytnuta byla příležitost, aby mohly úspory své bez obtíží a ztráty času jako kapitál bezpečně a pod úrok uložiti a dle potřeby opět sobě vybrati.“ V současnosti je zachovaná dvorana spořitelny součástí budovy Úřadu městské části Praha 2.

Patrně nejstarším, do dnešních dnů dochovaným pamětníkem počátků vinohradské industrializace, je podlouhlá přízemní budova v Bělehradské ulici: „Továrna na leštidla při silnici nuselské, byla založena r. 1845. Jest zařízena na výrobu leštidla a tuků všeho druhu. Továrna jest největší z továren toho druhu v Čechách a soutěží s prospěchem s veškerými i cizími podniky.“ Dnes budova slouží jako supermarket. Koncem 19. století, výstižně nazývaném stoletím páry, bychom na Královských Vinohradech našli například tyto tovární závody: „Továrna zboží pasířského a ozdobné knihařství A. J Cellerin a syn v Karlově třídě [dnes Anglická] jest závodem opatřujícím ve velkém hlavně kování na modlitební a jiné knihy, ozdoby na alba, ražení různých pamětních mincí, odznaků…“ Dále můžeme jmenovat závod bratrů Josefa a Jana Fričových pro přesnou mechaniku, Holoubkovu továrnu na margarin, mýdlo a svíčky, Skřivanovu továrnu na parkety, nástroje řemeslnické a náčiní dřevěné nebo továrnu na klobouky plstěné Jana Hraběte. Na Vinohradech se významně rozvinul potravinářský průmysl a výroba cukrovinek. V roce 1903 byla otevřena Městská tržnice, která měla mimo jiné pozvednout úroveň hygieny při prodeji potravin. Nejstarší vinohradské  tržiště  bylo zřízeno roku 1880 na Tylově náměstí. Na území města se také nacházely jatky a masná tržnice. Snad v každé vinohradské ulici postupně vzniklo množství dílen různé velikosti a zaměření: „Jest to zejména výroba granátového zboží, různých brejlí a skřipců, rukavičkářství, výroba hudebních nástrojů, trikotového zboží, výroba loutek, oplatek, závody pro zařizování vodovodů a plynovodů, umělé zámečnictví, výroba bičišť a holí, výroba barev, fermeží a laků, výroba prádla, hodinářství atd.“ Jednotlivé profese se postupně sdružovaly do živnostenských společenstev, které měly mimo další agendy na starosti výchovu učňů a prostřednictvím tzv. nemocenských pokladen také péči o nemocné a práce neschopné členy. A na závěr konstatování z dobového tisku: „Na mnoze musí doposud vinohradští obchodníci překonávati ještě vžilé předsudky, že místní obchodník nedovede tak dobře obsloužiti zákazníky jako obchodník cizí, zejména pražský. Nutno znovu zdůrazniti, že i vinohradský obchod a průmysl nesmí býti podceňován a přezírán.“