Albína Honzáková

Albína Honzáková se narodila v Kopidlně na Jičínsku v rodině Jana Honzáka, váženého lékaře a osvětového pracovníka, a jeho manželky Anny, roz. Hlaváčové. Měla pět sourozenců. Sestra Anna Honzáková se později stala první českou lékařkou promovanou na pražské Univerzitě Karlově. Dalšími sourozenci byli Jan, Marie, Bedřich, rovněž lékař a Emil. Po předčasné otcově smrti se rodina přestěhovala do Prahy resp. na Královské Vinohrady. Uskrovnili se a matka se snažila zajistit dětem vzdělání, synům i dcerám.

V patnácti letech se Albína rozhodovala mezi pedagogickým ústavem a pěveckou kariérou.  Na Ústav pro vzdělání učitelek v Praze nebyla ani napodruhé přijata. Proto pokračovala ve studiu na dívčím gymnáziu Minerva a byla jednou z jejích prvních absolventek. Její spolužačkou byla např. Alice Masaryková. Po maturitě začala studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1897 byla v pražském Klementinu mezi prvními osmičkou imatrikulovaných studentek. Studovala historii, geografii a filozofii. Na přednáškách poznala mj. osobnosti jako T. G. Masaryk, Josef Pekař a další. V červnu 1902 ukončila univerzitní studia státními zkouškami z obecného a rakouského dějepisu a zeměpisu. Později obhájila disertační práci a v červnu 1914 získala doktorát, jako osmnáctá česká žena v historii Filozofické fakulty UK.

Toto heslo se nachází na herní trase Slavné ženy minulosti v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Albína Honzáková žila od roku 1905 se svou matkou a sestrou Annou v domě Na Moráni čp. 1958/7, kde si Anna zřídila lékařskou ordinaci. Předtím bydlely na Vinohradech v  Sázavské ulici.

S Minervou spojila Albína celý svůj pedagogický profesní život. Začala zde učit ještě během univerzitních studií. Přes třicet let zde pak působila jako profesorka, vyučovala dějepis, zeměpis, němčinu a češtinu. Zásadně ovlivnila dvě generace žen, jež se staly prvorepublikovou ženskou elitou v kultuře, vědě i společnosti obecně. Mezi její studentky patřila například Milena Jesenská. Pro své charisma, inovativní pedagogické metody i přátelský přístup ke studentkám si vysloužila přezdívku „Pallas Athéna”.

Byla jednou z předních aktérek českého ženského hnutí. Konkrétně bojovala za dostupnější vzdělání pro ženy, včetně vysokoškolského. V roce 1922 založila za podpory Alice Masarykové Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen (SVVŽ) a tři roky zde působila jako jeho předsedkyně. Po boku Františky Plamínkové usilovala Albína Honzáková o zavedení volebního práva pro ženy nebo zrušení celibátu učitelek. Přednášela také v Ženském klubu českém a byla editorkou časopisů, které se věnovaly ženské emancipaci. Na téma emancipace přispěla i do Ottova slovníku naučného. S  Františkou Plamínkovou se také angažovala v rámci mezinárodního ženského hnutí. V roce 1925 se společně zúčastnily sjezdu Mezinárodní ženské rady ve Washingtonu a Los Angeles, kde přednášely o situaci českých žen.

Po svém odchodu do penze v roce 1934 zůstala aktivní. V únoru 1935 např. Český rozhlas vysílal její přednášku o volebním právu žen, ale věnovala se zejména psaní. ke čtyřicátému výročí založení ženského studia Eliškou Krásnohorskou vydala almanach Československé studentky let 1890–1930. V roce 1935 u příležitosti 60. narozenin své dobré přítelkyně Františky Plamínkové o ní vydala monografii s názvem Kniha života. Po smrti své sestry v roce 1940 začala psát také Annin životopis, který se posléze stal součástí jejích Pamětí. Paměti Albíny Honzákové nakonec v roce 1947 z ideologických důvodů nevyšly a jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Její neteří byla první česká architektka, Milada Petříková-Pavlíková, u které také Albína trávila poslední roky svého života. PhDr. Albína Honzáková zemřela 11. července 1973 ve věku 96 let. Byla pohřbena na Vinohradském hřbitově.