Historické střípky (16): Zelené plíce města IV., Grébovka (Vinohrady)

„Jistou chloubou naplňuje zajisté vlasteneckého našince množství hvězdiček Baedekera a jiných seriosních cizojazyčných knih průvodčích po Praze. Ach ouvej! Jen že málokdo okusil požitky všech těch znamenitostí. Takou hvězdičkou označená pozoruhodnost jest i Gröbovka či Landhauska na Král. Vinohradech, od několika neděl majetek této obce.“

Havlíčkovy sady, pro většinu návštěvníků známější spíše jako Grébovka, dnes vnímáme jako přirozenou součást Královských Vinohradů. Ovšem nebylo tomu tak vždy. Až do začátku dvacátého století byla vila s okolní zahradou a vinicí v soukromém vlastnictví Moritze Gröbeho a následně jeho dědiců. V roce 1902 si rezidenci pronajala vnučka císaře, arcivévodkyně Alžběta se svým manželem Otou Windischgrätzem. Arciknížecí manželé na nás shlíží z dobové pohlednice. Koupě Grébovky vinohradskou obcí, ke které došlo na podzim roku 1905, přirozeně znamenala zvýšený zájem tisku a široké veřejnosti o tuto lokalitu. Tím spíše, že Grébovku do té doby většina veřejnosti znala pouze z pohlednicových obrázků a vyprávění: „Jen málokomu poštěstilo se vniknouti do jejích zahrad, vinic a zátiší a mluvilo se v Praze o ní jak o neznámém, vzdáleném, luzném kraji. Bajky se vyprávějí o pokladech zde zakopaných, o vrtoších majitele a ohromných pracech zde podniknutých, aby dílo dle jeho vkusu bylo dokonáno.“ Vnitřní uspořádání Grébovky bylo obestřeno rouškou tajemství: „Zpráva o koupi způsobila ve veřejnosti nadšený rozruch. Mluvilo se o Gröbovce jako o skvěle vypraveném letohradu s nádherným parkem a vinicí, chválila se poloha usedlosti, vyhlídka. Ale kolik bylo těch, kdož chválíce, z vlastního přesvědčení znali, že to, co nadšeně vítají, je skutečně tak velkolepé? Gröbovku  znal málokdo. Hovořilo se jen o jejích půvabech.“  Ovšem to se mělo brzy změnit, neboť vinohradská obec se chystala s příchodem jara Grébovku otevřít veřejnosti: „Až vejdou zástupy Pražanů do tohoto parku jediného svého druhu v Čechách, teprve ocení vlastenectví Gröbeho, který proměnil poušť v jednu z těch pohádkových rajských zahrad. Ocení i čin municipality, která nápodobila vlastenectví Gröbovo, získavši Landhausku pro své občanstvo.“

Vrchní městský zahradník Leopold Batěk, o kterém byla v minulých dílech střípků již několikrát řeč, Grébovku popsal jako dokonalý protiklad Riegrových sadů: „A jako protějšek však klidného, vážného ba ponurého rázu, jest druhý veliký sad, který obec koupí získala, bývalá Grébovka - Havlíčkovy sady. Na slunném svahu jihovýchodním rozkládá se bývalé sídlo milionáře podnikatele, jež ohromným nákladem a možno říci s vytříbeným vkusem založil svůj letohrad a obklopil jej rozsáhlým sadem, vinicí, ovocnými plantážemi, opatřil hospodářstvím a postavil sklenníky-paláce. Zde je klid, zde šeptají jen tmavé lesíky, a láska… Není sad tento tak četně navštěvován jako jeho veselý, jasný soudruh na západní straně města, ale má své zvláštní obecenstvo.“ Noviny také s uznáním vzpomínaly na zakladatele Grébovky. V tomto případě vůbec nevadil Gröbeho německý původ: „Pan Moric Gröbe, tvůrce majetku celého, byl nadšený přítel přírody, charakter na skrze ryzí a energický, povahy přímé. Byl poctivý Němec, nikoliv nepřítel českého národa. Při zadávání prací neohlížel se pranic na národnost, jen když řádná a poctivá práce byla jemu dodána.“  Noviny rovněž připomněly, že budování tak rozsáhlého díla dávalo po mnoho let obživu mnoha dělníkům a řemeslníkům ze širokého okolí: „Byl skutečně dobrodincem celého okolí. Mnoho a mnoho lidu nalezlo zde řádného výdělku a obživy. Peníze, které zde v Čechách vydělal, zde zase také poctivě zanechal. Může se říci, že vytvořil zde dílo velkolepé, se zvláštní láskou ku přírodě, a že zbude zde po něm nehynoucí památka, a že měla by jemu skutečně pamětní deska býti v parku zasazena.“

Již krátce po převzetí Grébovky vinohradskou obcí apeloval časopis Český svět na to, aby i v budoucnu bylo zachováno původní uspořádání parku: „Třeba dbáti, aby nějakou novou úpravou nebyl původní, velmi malebně vymyšlený plán parku porušen! To se již na několika místech stalo. Hned při vstupu uráží surovostí svou stožár pro elektrické osvětlení, dělící pohled na seriosní průčelí italského letohradu ve dva díly. Něžná balustrada zakryta je kovovými židlemi. To místo před letohradem mělo zůstati uplně volné, aby působilo svou monumentálností.“ Autor textu rovněž navrhoval, aby byli vinohradští  zahradníci vysíláni za dalším vzděláním do Itálie, aby na vlastní oči viděli velkolepé renesanční zahrady, které byly pro Grébovku vzorem a inspirací: „Přimlouvali bychom se za poskytnutí cestovního stipendia zahradníkům Havlíčkových sadů, aby poznali úpravu sadů italských, které valně liší se od slohu německých parků.“

Noviny opakovaně skládaly hold představitelům vinohradské obce za pořízení této akvizice: „Uvědomělým, vlasteneckým zástupcům města Král. Vinohradů nemůže býti dosti vzdáno díků, že městu na vždy získali takového parku, takových krás, jakými, můžeme to směle říci, málo které město honositi se může.“ Leopold Batěk k tomu doplnil: „Kdo ví, co by se s krásným tímto majetkem stalo, kdyby ho obec nekoupila. Ať už by byl v rukou vznešených nebo profánních podnikatelů, kořistících bez ohledu na krásu a ušlechtilost, nikdy by nebyl tím, čím snad na věky jest zachován, veřejným majetkem! Sady naše, ať ty ať ony, jsou pro obec vinohradskou pravým požehnáním. Za miliony byly zakoupeny, statisíce na jich zřízení vynaloženy, však užitek nesou značný.“ V příštím díle střípků se již vydáme na procházku Grébovkou v předvečer jejího otevření pro veřejnost: „Jaká radost, jaké překvapení uchystáno celým legionům těch, kdož o Gröbovce jen snili, otevřením Havlíčkových sadů! Veškero očekávání jest překonáno, všechny představy získané na základě tradice jsou ničím proti tomu, čím jsou sady Havlíčkovy ve skutečnosti.“