Historické střípky (8): Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? Vinohradský Sokol. (Vinohrady)

„Hned při vzniku svém spolek s nepřízní bojovati musil. Považovánoť založení jednoty v bezprostředním sousedství pražském za konkurenci, za zbytečné tříštění sil, odvádění lidí. Toto sousedství bylo také patrně jedním z nejvážnějších důvodů, proč jednota sokolská tak pozdě na Vinohradech založena, ač v obcích přilehajících dávno hnízda sokolská existovala a v místě samém spolkový ruch už také se dříve rozvinul.“

Ukázka ze vzpomínkového textu vydaného v roce 1912 u příležitosti pětadvacátého výročí založení vinohradského Sokola naznačuje, že zdejší sokolská jednota musela již ve svých počátcích překonávat mnohé nesnáze a opakovaně čelit mnoha výzvám. Ovšem ty největší zkoušky měly teprve přijít v podobě dvou světových válek a období po roce 1948. Tělocvičná jednota Sokol na Královských Vinohradech byla oficiálně ustavena valnou  hromadou 27. února 1887: „První hlouček Sokolů vyšel z řad živnostnictva a řemeslníků, a ti, s plnou, upřímnou láskou dali se do práce. Jednota, ustanovena, výboru nastaly ihned dvě těžké starosti: najít tělocvičnu a opatřit tělocvičné nářadí.“ Společně se podíváme, jak hledání vhodného místa pro cvičení na Královských Vinohradech v průběhu několika desetiletí probíhalo, a které vinohradské lokality Sokol využíval předtím, než došlo ke splnění snu několika generací jeho členů o vlastní sokolovně, která nakonec našla po mnoha peripetiích své místo v Riegrových sadech.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Posouvací hlavolam - Sokol

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Ve svých počátcích si vinohradský Sokol musel vystačit s nevyhovujícími prostory v různých v hostinských sálech a školních tělocvičnách. První cvičení vinohradského Sokola proběhlo v hostinském sále Měšťanské besedy, ale tento prostor museli sokolové záhy opustit: „Jenže do druhého cvičení poslal hostinský jednotě dopis, aby se ihned z Besedy vystěhovala. (Hoši totiž chodili na pivo jinam, chodili k bratru Zveřinovi na Valdek.)“  Nově se Sokol zahnízdil v  hostinci Plzenka v dnešní ulici Jana Masaryka: „Cvičilo se v tanečním sále, který po nedělní taneční zábavě nebyl ani vyčištěn. Plno tam písku a prachu, také při cvičení a hlavně při pochodu cvičenci se pohybovali v mlhách.“ Ani s cvičebním náčiním to nebyla v počátcích žádná sláva, posuďte sami: „Hrazda byla uhlazený mladý doubek, který byl dosti tlustý a snadno se na něm získaly mozoly…“ Dalším místem pro pravidelné cvičení se stala tělocvična školy vedle vinohradské radnice.

Během roku 1895 rozbil vinohradský Sokol svůj hlavní stan v novostavbě Národního domu, který „obsahuje rovněž místnosti spolkové a sice tělocvičnu Sokola s galeriemi přístupnou postranním vchodem z ulice Chocholouškovy, ku kteréž přiléhají prostranné šatny s koupelnami a vedlejší místnosti.“ Asi není náhodou, že ve stejné době vinohradští sokolové dosáhli prvních sportovních úspěchů: „K výbornému zdravotnímu stavu v obci přispívá nemálo i zdejší tělocvičná jednota Sokol Vinohradský, jenž pilným cvičením dospěl k takové dokonalosti, že při III. Sletu sokolském r. 1895 dobyl si prvých cen při všech zápasech.“ Význam tělocvičny v Národním domě pro další rozvoj jednoty symbolizuje mimo jiné plastický reliéf, který se objevil roku 1937 na pamětní medaili k padesátému výročí založení vinohradského Sokola. Ovšem problém s nedostatkem vhodných prostor pro cvičení se tímto vyřešil jen na velmi krátkou dobu: „Jest možné prováděti cvičení v téže místnosti a na téže prostoře, kde před 15 léty cvičilo průměrně 216 lidí a dnes 260, na prostoře stačící při společných cvičeních nejvýše 80 borcům?! Jest tedy pochopitelno, že domáhá-li se jednota vlastního, důstojného a hygienicky vyhovujícího domova svého, své tělocvičny. Sem míří snaha vinohradského Sokola: strhnout k sobě nové a nové řady přátel a příznivců a s jejich pomocí vystavěti svůj hrad.“ Sen o vlastní sokolovně se nepatrně přiblížil v roce 1909, kdy obec darovala jednotě pozemek u vodárny. Sokolové zde záhy vybudovali alespoň letní cvičiště: „V květnu ukončena odkopávka (pracovali sami bratři) a pořádáno tam veřejné cvičení.“ V roce 1912 byla vypsána první veřejná soutěž na podobu vinohradské sokolovny. Ovšem nejdůležitějším zjištěním bylo, že stávající pozemek je pro stavbu rozsáhlé sokolovny rozměry zcela nedostačující. Další plány přerušilo vypuknutí první světové války. Z tělocvičny v Národním domě se stala vojenská noclehárna a následně skladiště obecní mouky. V průběhu první světové  války se alespoň podařilo přikoupit sousední pozemek..

Nový rozlet vinohradského Sokola nastal až po roce 1918. Během první poválečné zimy se jednotě podařilo získat prostornou dřevěnou stavbu v  Riegrových sadech, pavilon vybudovaný před válkou tesařským mistrem Bílkem. Prostor původně určený pro jízdu na kolečkových bruslích během války vystřídal vojenský lazaret. „…jednota za poplatek poměrně nízký dostala na 25 let v užívání tělocvičny, jíž na Vinohradech a vůbec v Praze nebylo rovné.“ Hned v sousedství se nacházela zahradní restaurace a hudební pavilon, místo kterých ve třicátých letech jednota vystavěla moderní restauraci s terasami. Ve stejném době vznikla také horská bouda „Na Stráži“ nedaleko Rokytnice nad Jizerou. V průběhu dvacátých a třicátých let probíhalo složité vyjednávání o směně stavebního pozemku mezi jednotou, vinohradskou obcí a Prahou. Výsledkem bylo, že se podařilo získat vhodný stavební pozemek v jižní části Riegrových sadů. V březnu roku 1936 byla vypsána architektonická soutěž, ve které zvítězil návrh architektů Marka a Vejrycha. Po dalších úpravách projektu došlo v květnu 1938 k zahájení zemních prací. Stavba sokolovny pokračovala kupředu i po německé okupaci a začátku druhé světové války: „Na jaře 1941 dokončeny řemeslné práce a zbylo tedy jenom přenést ze staré tělocvičny nářadí a tělocvična mohla býti otevřena.“ Ovšem to už se nad sokolským hnutím stahovaly temné mraky. Činnost České obce sokolské byla v dubnu 1941 zastavena a vše vyvrcholilo zatýkáním předních sokolských činovníků v noci ze 7. na 8. října 1941. Téměř hotovou sokolovnu zabraly zbraně SS. Na konci války byl do sokolovny nastěhován lazaret. Po skončení bojů bylo nutné uvést vnitřní prostory do původního stavu. „Ale konec vše napraví. Vůlí a píli přenesli jsme se přes poslední překážky, dokončili jsme potřebné stavební úpravy…Je 23. červen 1946, pro vinohradský Sokol den nejskvělejší. Jsme vděčni všem činovníkům a pracovníkům, kteří od zrodu jednoty na tento den nepřestali myslit, k němu šetřit, pracovat a také proň bojovat.“  A podobnou myšlenku a zároveň sokolské vyznání vyjádřil, neznámý autor z řad vinohradského Sokola již o několik desetiletí dříve:

 „Neboť ne pro sebe ten zápol všecek, veškeru práci [Sokol] podniká, ale pro všechny upřímné Čechy, ne pro chvilkový rozmar, slávu či pýchu osob, ale pro zdravý, zdatný dnešek i  jarou, statečnou budoucnost; ne pro několik osob, ale pro všechny ony šiky, kdož dnes jdou při jeho praporu… A vše to z oddané lásky a nezměrné k úcty k ideii, jedné z nejjasnějších, jež kdy zahořely vysoko nad českými a slovanskými hlavami.“