Josef Somr (Vinohrady)

Josef Somr vyrůstal v prostředí prostých venkovských lidí, přesto dokázal jeho otec, původní profesí truhlář, později železničář, ještě v 88 letech recitovat Kollára. Rozhodně bylo pro české divadelnictví a kinematografii přínosné, že Josef Somr nezůstal pracovat doma v zemědělství nebo na železnici jako otec a že se zcela náhodou dostal k herecké profesi.

Vystudoval gymnázium v Kyjově a vůbec nevěděl, kam má směřovat po maturitě. Při jedné návštěvě Brna šel s kamarádem kolem budovy, kde měli nápis, že se budou konat v září dodatečné zkoušky. Byla to JAMU a kamarád mu řekl, jestli nechce být třeba herec, ať to zkusí. Dodnes prý neví, jak mohl u zkoušky uspět, i když už vystupoval s ochotníky. Rodiče brali jeho rozhodnutí jako tragédii, nepovažovali herectví za důstojné a čestné povolání. Podpořil ho jen strýček, katolický farář, když řekl, jak je to krásné povolání, promlouvat k lidem, působit na ně. Otec dokonce neviděl ani jedno jeho představení.

Před diváky se poprvé postavil ve čtrnácti letech na ochotnickém pódiu jako písař v Maryše.

JAMU Josefu Somrovi doslova otevřela svět, začal divadlo poznávat, dovzdělával se v hudbě, literatuře i v dalších oborech, jak na ně postupně narážel. Hodně na sobě pracoval, vždyť měl stále pocit, že mu sláma kouká z bot. Snad právě proto se později nejlépe cítil v rolích křupanů a sedláků, v tom dobrém smyslu slova, které mu seděly. Znal jejich zvláštní smysl pro humor, jejich charaktery. Protože k nim měl svou přirozeností hodně blízko, tak je hrál vždy velmi přesvědčivě a uvěřitelně.

Po dokončení studia v roce 1956 odešel na dva roky do divadla v Českém Těšíně. Další tři byl v angažmá Divadla bratří Mrštíků v Brně, odkud přešel do Pardubic.

Před filmovou kamerou se poprvé objevil v psychologickém snímku Obžalovaný (1964) režisérské dvojice Klos a Kadár, kteří ho obsadili v epizodní roli lékaře. Jeho nezapomenutelnou charakterní postavou byl výpravčí Hubička ve slavném filmu Ostře sledované vlaky (1966). Zúročil v ní všechno, co zažil na nádraží, kam chodíval jako kluk za otcem, ať už ve skladišti, depu i ve stanici, naučil se přestavovat koleje i stavět návěstidlo. Talentem   zaujal režiséra J. Kačera a díky tomu získal v roce 1965 angažmá v právě zakládaném Činoherním klubu. „Byly to umělecky moje nejlepší roky, za které bych se postavil. Na některé tehdejší role jsem ve vší skromnosti pyšný. Ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že už se všechno jedinečné vyčerpalo, jsem v roce 1978 dostal nabídku z Národního divadla,“ vzpomínal J. Somr na činoherní působení. Ve zlaté kapličce posílil soubor na dlouhých 23 let. Nakonec odešel, když chybělo deset zkoušek do premiéry představení R. Harwooda Garderobiér, kde měl vytvořit titulní postavu Sira. Najednou už se na to necítil. Také po změnách, které v ND nastaly, měl pocit, že musí odejít. Toto rozhodnutí v něm ale zrálo už déle. Po těžkém zánětu slinivky zcela přehodnotil pohled na svět a na život. Nejednou si pak řekl, že to bylo správné rozhodnutí a v pravý čas. Kruh se uzavřel, shodou okolností představením Maryša, stejně jako při první roli, ale tentokrát hrál Lízala.  

Somrův příjemný hlas zněl často z rozhlasu, například v úspěšném cyklu Pohádky tisíce a jedné noci (1995–1998), desítky postav ztvárnil v televizních inscenacích. Na „volné noze“ vystupoval ještě ve Viole a přijal i několik menších filmových postav. Ztvárnil desítky divadelních, filmových, televizních a rozhlasových rolí. Vysoce hodnocený byl jeho výkon v postavě zatrpklého Ludvíka Jakla ve filmu Žert (1968) podle stejnojmenného Kunderova románu. Nezapomenutelný je také jeho Servác ve filmu Tři veteráni (1983) na motivy pohádky J. Wericha.

Za roli v Hrubínově Romanci pro křídlovku (1997) na prknech Národního divadla získal cenu Thálie pro rok 1997. Druhou pak v roce 2001 za strhující představení Gin Game v pražské Viole. V roce 2005 obdržel za svou celoživotní práci medaili Za zásluhy.

Žil na Vinohradech v Moravské ulici.