Hasičský záchranný sbor hl. m. Prahy - v Praze 2 (Nové Město)

Od roku 1821 se zřizovaly stálé požární hlídky, tzv. požární zálohy. Požární pohotovost drželi tovaryšové různých řemesel ve staroměstském obecním dvoře. Zároveň s tím, jak v Praze rostl průmysl, sílily hlasy požadující zřízení placeného hasičského sboru. V březnu 1853 rozhodl pražský magistrát, že bere pod svoji správu úklid ulic, a to nejprve na Malé Straně, a 16. srpna přijal 30 metařů. Osm jich bylo vycvičeno k obsluze stříkačky, ostatní jako pomocníci při hašení. V listopadu téhož roku byly zrušeny záložní požární stráže a uvolnění muži mohli posílit řady sboru. Sídlo sboru bylo ve staroměstském obecním dvoře, pobočná stanice zůstala na Malé Straně. V té době měl sbor 6 vrchních hasičů, 24 obsluhovatelů stříkaček a 38 hasičů. Stále však platila povinnost zametat ulice, a tak dozor nad metaři vykonávali vrchní hasiči. Při vzniku požáru měl každý metař za povinnost se dostavit na místo neštěstí. Dále se musel zúčastňovat výcviku a jeden ze dvou volných dnů v týdnu obětovat držení hasičské stráže.

V roce 1857 se městská rada začal zabývat myšlenkou, aby se hasiči věnovali výhradně hašení, zatímco zametání ulic by bylo svěřeno správě hospodářského úřadu. Hasičský sbor by se tak mohl osamostatnit. V tom roce byl v Praze ještě založen dobrovolný záchranný sbor, který vypomáhal nejen při požárech, ale i jiných živelných pohromách. Čítal 60 lidí a byl předchůdcem pražské záchranné služby.

Ještě v roce 1864 vykonávali hasiči dozor nad jinými metaři. Až o dva roky později, v roce 1866, přestali hasiči zametat ulice a mohli se věnovat výhradně hašení. Tím se podstatně mohl zlepšit výcvik, ale stále chyběly peníze na platy, výstroj a výzbroj.

Dalším mezníkem byl rok 1872, kdy byla ve sboru zavedena čeština jako velící jazyk, přičemž se ukázalo, že hasičům vlastně chybí české povelové názvosloví. To pomohl vymyslet zakladatel Sokola dr. Miroslav Tyrš.

V roce 1872 zahynul při zřícení novostavby banky Slavie během výkonu hasičského povolání hasič Budějický. Na dlouhá léta to byla jediná oběť z řad hasičů. Dalším hasičem, který zahynul na následky popálenin z požáru lakovny ve Vysočanech, byl až v roce 1946 Miroslav Nejedlý.

V roce 1883 našlo v obecním dvoře v  Sokolské ulici útočiště oddělení hasičů pro pražské Nové Město. V roce 1896 byl podán návrh, aby byl hasičský sbor vyjmut z péče hospodářského úřadu magistrátu města Prahy, s tím, že by nad hasiči dlela jen sedmičlenná „Dozorčí rada nad službou požární“. Sbor se stal samostatným od 1. března 1897 a prvním předsedou Dozorčí rady nad službou požární se stal c. k. stavební rada Rudolf Tereba. Konečně došlo k rozšíření sboru na 138 hasičů, který byl záhy navýšen až na 153 hasičů a byla otevřena nová pobočná stanice v Libni.

Konec první světové války, vznik samostatného Československa a ustanovení tzv. Velké Prahy vedlo ke sloučení okolních obcí kolem Prahy pod jediný celek se společnou správou – hlavní město Prahu. Tímto administrativním zásahem bylo nutno reorganizovat veškerou agendu řízení. Původní název Ředitelství hasičského sboru se změnil na Stavební úřad, odbor 14 požární. Hasičský sbor získal moderní vybavení – křísicí přístroje, oživovací přístroje, plynové masky, azbestové oděvy pro boj s přímým ohněm i kožené kabáty a lehké přilby. Původní centrála ve staroměstském obecním dvoře na Kozím plácku přestala vyhovovat požadavkům nové doby, zejména když byl v roce 1926 vyřazen ze služby poslední vůz na koňský potah.

Dne 7. července 1926 se hasičský sbor hlavního města Prahy přestěhoval s celou posádkou do novoměstského obecního dvora v  Sokolské ulici 62, kde je ústřední stanice dodnes. Slavné stěhování proběhlo s velkou parádou a za značené pozornosti Pražanů a zachovaly se z něj i filmové záběry.

Mimo ústřední stanice v  Sokolské ulici byly zřízeny pobočky placené hasičské služby na Smíchově, Žižkově, Libni a ve Střešovicích, tedy v průmyslových regionech tehdejší Prahy. Město bylo rozděleno na požární obvody, takže vyjížděla vždy ta stanice, která měla v rajonu oheň, a centrála vyjížděla vždy.