Koncem července roku 1420 opustil český král Zikmund Lucemburský po prohrané bitvě na Vítkově ležení před Prahou, aby se pokusil z Kutné Hory ovládnout pokojnou cestou České království. V případě nezdaru se zde očekávaly vojenské posily. Na Vyšehradě a na Pražském hradě zanechal poměrně skromnou posádku čítající několik set mužů. Pražané se cítili oběma hrady v držení královských posádek ohroženi, přičemž za nebezpečnější považovali Vyšehrad. Proti němu totiž nebylo Nové Město opevněno, zatímco Pražský hrad ležel za řekou a most se dal celkem snadno hájit.

Na přímý útok si však pražští husité netroufali, a proto se rozhodli posádku ve vyšehradské pevnosti vyhladovět. Dne 15. září 1420 vybudovali na pankrácké planině v blízkosti kostelíka sv. Pankráce příkopy a valy, čímž znemožnili zásobování Vyšehradu po benešovské silnici. Část obléhatelů pak obsadila údolí Botiče, kde byly rovněž umístěny obléhací stroje – dva praky a velká puška. Pražské husitské vojsko tvořilo na 6000 mužů městské hotovosti, žoldnéřů a drobných šlechticů, kteří byli povinováni pražským městům vojenskou službou. Na pomoc jim prý přispěchalo v říjnu 3–4000 východočeských orebitů v čele s hejtmanem Hynkem Krušinou z Lichtenberka, který i přes svůj nízký věk 25 let byl již uznávaným válečníkem. Rovněž se zde po jeho boku objevil Diviš Bořek z Miletínka, jeden z pozdějších vítězů bitvy u Lipan. Po čase se k obléhání připojily také oddíly z Loun, Žatce a pod vedením hejtmana Mikuláše z Husi ještě posily z Tábora.

Situace se pro izolovanou vyšehradskou posádku stávala svízelnou, proto začal vyšehradský hejtman s husity vyjednávat. Dne 28. října se sešel s Hynkem Krušinou, aby s ním uzavřel dohodu o čestné kapitulaci, pokud do osmi hodin ráno 1. listopadu nepřijde pomoc nebo pokud se do té doby nepodaří získat větší množství potravin.

Avšak ani Zikmund nezahálel. Po celý říjen kroužil kolem Prahy, ale k přímé vojenské akci se neodhodlal. Teprve uzavřená dohoda jej přiměla k útoku, i když jeho vojsko, které mělo 16–20 000 mužů, nemělo proti stejně silnému, ale navíc opevněnému nepříteli příliš dobré vyhlídky na vítězství. Kromě toho – než se jeho vojsku podařilo na pankrácké pláni sešikovat – uběhla dohodnutá lhůta, kdy mu ještě mohla vyšehradská posádka účinně pomoci. Oddíly z Uher, Německa, Slezska a Lužice čelně zaútočily proti opevněním na Pankráci, čeští a moravští šlechtici pod Zikmundovými prapory dostali za úkol napadnout husity z boku po strmém svahu od Podolí. Jejich útok znamenal pro tyto oddíly těžké ztráty. Hlavním Zikmundovým silám se však podařilo pankrácká opevnění překonat, ale Hynek nasadil ze zálohy cepníky a bitvu tak rozhodl.

Vyšehradská posádka, věrna slibu, do boje nezasáhla – i když její útok do zad husitů mohl v bitvě přivodit zásadní zlom. Zikmund po nezdaru kvapně opustil Prahu.

Dohodu husité neporušili, nechali vyšehradskou posádku opustit pevnost se ctí a za dodržení slova ji zásobili potravinami a vozy. Řada vyšehradských žoldnéřů poté dokonce vstoupila do služeb pražanů.

Ale po ovládnutí Vyšehradu zde začali husité loupit a ničit vše, včetně královského paláce a chrámů. Z výstavného hradu tak po jejich řádění zůstaly jen trosky a rozvaliny, z nichž již nikdy toto někdejší sídlo králů k původní slávě ani výstavnosti nepovstalo.