Povýšení Vyšehradu na město (Vyšehrad)

Historie Vyšehradu je slavná, bohatá a dlouhá. Sahá až do samých kořenů českých dějin, do časů mýtů a pověstí. Přeskočme však dlouhý tok dějin a vydejme se nejprve do 15. století.

Vyšehradská pevnost byla ve středověku strategickým bodem, neboť střežila bránu do Nového Města pražského. Vědomi si toho byli bojovníci pražané i král Zikmund. Zikmund se snažil Vyšehrad dobýt, ale bitvu prohrál. Po ovládnutí Vyšehradu začali husité loupit a ničit vše, na co přišli, nezastavili se ani před královským palácem či chrámy. Z výstavného hradu se staly jen pusté trosky a rozvaliny.

Jiří z Poděbrad, správce a pozdější král, pochopil, že v zájmu bezpečnosti Prahy je třeba Vyšehrad znovu osídlit, aby byl obranyschopný.

V roce 1452 dal z popudu Jiřího z Poděbrad nový vyšehradský purkrabí Jan Zajímač z Kunštátu vyhlásit, že na Vyšehradě budou zdarma rozdávána městiště, tj. parcely k budování domů. Noví usedlíci byli osvobozeni od berní a byla jim zaručena stejná práva jako pražským měšťanům. Navíc na Vyšehradě byl pro stavby domů dostatek materiálu z rozbořených a vypálených staveb. Nová zástavba by se dala rozlišit na tři části. V královských prostorách hradu, stále oddělených příkopem, se nestavělo, byla zřejmě jen upravena část paláce, aby tu mohl bydlet vyšehradský purkrabí.

Ve zbytku hradního areálu vznikalo tzv. Horní město a v podhradí, na místě bývalé obce Psár, rostlo Dolní město. Ze správního hlediska byla města jednotná, společnou hranici vůči Novému Městu pražskému tvořil potok Botič. Na konci 15. století se osada začala nazývat Město hory Vyšehradu. Její historie je sice dlouhá a zamotaná, především vedená snahou o statut královského města.

Tato snaha však vedla ke sporům s  vyšehradským purkrabím a později s  vyšehradskou kapitulou, když od roku 1532 přestal být úřad vyšehradského purkrabího obsazován a vrchností na Vyšehradě se stal probošt. To se nelíbilo kapitule, děkanovi a kanovníkům, mimo jiné i proto, že probošty v té době nebyli často duchovní.

K zásadnímu obratu došlo v roce 1620, za vlády „zimního“ krále Fridricha Falckého. Tehdy byly konfiskovány církevní statky a vyšehradská kapitula nebyla výjimkou. Její majetek propadl králi, který jej neprodleně prodal velice lacino Novému Městu pražskému. V prosinci 1620 se však na Vyšehradě objevili Lichtensteinovi komisaři, aby provedli „pobělohorské“ vyúčtování a kapitula se opět ujala svých držeb.

Spory Vyšehradských s církevní vrchností se tak vlekly po celá staletí. Roku 1765 si v Dolním městě upravili ze zakoupeného kapitulního domu novou radnici (městečko mělo v té době pouhých 66 domů) a na její věžičku umístili vlastní znak – říšského orlíčka s kapitulním klíčkem v každém spáru. Kapitula však trvala na tom, aby město užívalo znak své vrchnosti, tj. znak kapituly. Přestože císař Josef II. neoplýval k církevním institucím přílišnými sympatiemi a při návštěvě Vyšehradu projevil nad znakem na kapitulní pečeti hluboké pohoršení, kapitula nakonec dosáhla svého.

Roku 1778 museli Vyšehradští děkana odprosit za neposlušnost a znak na radnici vyměnit. V roce 1780 byl dokonce obnoven starý obecní řád z roku 1611. Pro kapitulu to bylo ovšem Pyrrhovo vítězství. V roce 1781 bylo zrušeno nevolnictví, vyšehradské město se vymanilo z poddanství vyšehradské kapituly a stalo se svobodnou obcí, a tak se Vyšehradští mohli svobodně nadechnout.

Roku 1850 se stal Vyšehrad – Dolní město v podhradí – samostatnou obcí.

Dne 26. září 1883 byl pak už včetně zrušené pevnosti připojen k Praze jako VI. pražská čtvrť. K slavnostnímu předání vyšehradských insignií došlo 4. listopadu téhož roku.

Městským obvodem Praha VI. zůstal i po vytvoření tzv. Velké Prahy v roce 1922. Svou identitu ztratil až v roce 1949, kdy spolu s částmi území Nového Města, Nuslí a Královských Vinohrad vytvořil při tzv. „Novém územním uspořádání“ Prahu 2. Součástí Prahy 2 pak zůstal i při dalších více méně nešťastných správních reformách dodnes. Nelogické a násilné rozdělení Prahy s rozbitím všech historických a přirozených vazeb se naštěstí Vyšehradu tak úplně netýkalo. Jeho spojení s Prahou 2 nepostrádalo logiku a vyšehradské „podhradí“ se k Novému Městu přimyká mnohem těsněji než k historickým místům uvnitř hradeb. Navíc památná místa Vyšehradu, jediné pražské enklávy dodnes sevřené a ohraničené hradbami střežícími její klid a výlučnost, si svoji jedinečnou atmosféru udržují dodnes.