4 fotek v galerii

Budova Urologické kliniky, Ke Karlovu čp. 459/6

Lokalita, na které se nachází tato nemocniční stavba, se nachází prakticky na východním konci Nového Města pražského, těsně před bývalým opevněním. Na území mezi ulicemi Wenzigovou, Ke Karlovu, Apolinářskou a Sokolskou třídou vznikla v minulosti prakticky jen tzv. Kupecká nemocnice a domek čp. 459 z 18. století. V letech 1993 Karel Prager navrhl poblíž stojící centrální kotelnu.

Historie

Prvotní studii Urologické kliniky vypracovali počátkem sedmdesátých let 20. století Eva Růžičková a Vratislav Růžička, ale definitivní projekt pochází od Vratislava Růžičky a Borise Rákosníka z Krajského projektového ústavu. Budovu Urologické kliniky postavila v letech 1973 až 1976 rumunská firma Arcom. Na výzdobě této stavby se podíleli Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, František Jiroudek, Karel Souček, Arnošt Paderlík, Oldřich Oplt a Josef Kilián.

Popis

Objekt Urologické kliniky stojí na obdélném půdorysu, orientovaném východo-západně. Na patrovou podnož nasedá členěný kvádr, oddělený technickým patrem. Fasády člení vertikální sloupce pohledového betonu, mezi kterými jsou okna. Horizontálně probíhají pásy vlnitého hliníku. Nosná konstrukce je tvořena monolitickým železobetonovým skeletem s modulem 7 ,2 × 7 ,2 metrů. Hlavní vchod se nachází v ulici Ke Karlovu. Ve vstupní části do budovy se vyjímá rozměrná skleněná plastika s tématem rodiny od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.

Autoři

Vratislav Růžička (1929–1990) nejprve studoval na Českém vysokém učení technickém, kde patřil k žákům Aloise Mikuškovice, a poté studoval u Jaroslava Fragnera na Akademii výtvarných umění. Patřil k významným protagonistům brutalismu a navrhoval působivé, ale z hlediska začlenění do historického prostředí často problematické stavby. Pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění. Z jeho díla lze jmenovat sídliště v Žiaru nad Hronom, postavené v letech 1959 až 1967, sídliště U Tylova divadla v Kutné Hoře (1962 – 75), budovu Podniku zahraničního obchodu Merkuria v holešovické Argentinské ulici z let 1967 až 1971, projektovanou společně s Evou Růžičkovou, Vlastiborem Klimešem a Milanem Vaškem, dům Svazu výrobních družstev, zvaný Obchodní dům Družba, navržený s Vlastiborem Klimešem a Milanem Vaškem, a postavený v letech 1968 až 1975 na pražském Václavském náměstí, urbanistický plán sídliště v Modřanech (1969) , Výstavní pavilon, na jehož projektu spolupracovali Vladimír Mošna a Boris Rákosník, stojící na Sibiřském náměstí v pražské Bubenči (1972 – 1975), Centrální dispečink Dopravních podniků, navržený s Evou Růžičkovou a postavený v letech 1972 až 1978, nacházející se v nedaleké ulici Na Bojišti, Ministerstvo informatiky v žižkovské Havelkově ulici (1975) a pomník konce druhé světové války ve Vitějovicích, který vznikl roku 1985.

Boris Rákosník (1937–2001) absolvoval České vysoké učení technické a pracoval v Krajském projektovém ústavu v ateliéru Vratislava Růžičky, kde navrhl svá nejvýznamnější díla, a také jako hlavní inženýr města Beroun. Pedagogicky působil na Katedře architektury Fakulty stavební ČVUT.