Vincenc Vingler: Umírající pták, Vyšehradský hřbitov, hrob VIII/23

František Vingler (od roku 1944 přijal jméno Vincenc Vingler) vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Po jejím absolvování procestoval velké množství států. Po návratu spolupracoval s Divadlem Unitarie, kladenským divadlem a s Horáckým divadlem v Jihlavě. Byl členem Jednoty umělců výtvarných a Umělecké besedy. V roce 1949 se stal designérem Československých keramických závodů. Na světové výstavě EXPO 58 byl zastoupen několika díly v československém pavilonu. Sochařsky byl zaměřen výhradně na tematiku zvířat. Jeho monumentální plastiky se nacházejí například v Zoologické zahradě Praha, na zámku v Hluboké nad Vltavou či v areálu nemocnice na Bulovce a na mnoha dalších místech. Jeho díla jsou rovněž vystavována v celé řadě českých galériích a během umělcova života i po jeho smrti byla vystavena na četných autorských výstavách v Praze a v dalších českých a evropských městech.

Prozaik, básník a dramatik Pavel Kohout se narodil 20. července 1928 v Praze. Byl jednou z nejvýraznějších postav tzv. Pražského jara 1968, za což jej pronásledovali komunisti. S manželkou Jelenou Mašínovou se od roku 1978 usadil v Rakousku, kde manželé získali v roce 1980 rakouské občanství. Po společenských změnách v roce 1989 často navštěvovali Prahu a později se vrátili do města Sázavy. Jelena Mašínová zemřela 8. prosince 2024 a byla v úzkém rodinném kruhu pochována rovněž na Vyšehradě.

Na osmém oddělení Vyšehradského hřbitova, nedaleko Slavína, najdeme hrob číslo 23. Jsou v něm pochování rodiče Pavla Kohouta Ludvíka a Otomar Kohoutovi a patrně rovněž i jeho manželka Jelena Mašínová, kterou ve svém románu přezdívá Pavel Kohout písmenem Zet. Pavel Kohout ve svém memoárománu Kde je zakopán pes píše o vyšehradském hrobě: „Je poledne a na Vyšehradě ani živáčka, miluju tenhle hřbitov z dob, na něž se ani nepamatuji, musel jsem sem přijít poprvé ještě jako dítě, až ke kočárku se mi zdá sahat můj zvyk, k němuž se dávno připojila i Zet, chodit sem o velikonocích, o dušičkách a o vánocích zapálit svíčky na hrobech básníků a muzikantů národa, činila a činí to spousta Pražanů, Zet napravovala mnohé křivdy toho zádušního plebiscitu, osamělé svíčky na hrobě zapomenutého Svatopluka Čecha či politicky bojkotovaného Vítězslava Nezvala byly od ní.  Hrob VIII/23 je velmi jednoduchý, hlídá ho Winglerův pták, který v bronzu umírá, v trávě, kterou teď pleju, jako to činívám při každém zdejším zastavení, leží dvě mramorové desky se jmény, urny jsem s hrobníkem ukládal vlastnoručně, vejdou se před ně ještě dvě, vždycky znova tu musím myslet na to, že jsme se, Zet i já, narodili na stejné čtvereční pídi, v sále porodnice v  Londýnské ulici, bude z toho příběh od kolébky do hrobu?“ (Text je ponechán v původním znění, bez ohledu na nová pravidla pravopisu českého jazyka).