Viktor Ullmann, Koperníkova čp. 2282/4 (Vinohrady)

Viktor Ullmann se narodil jako rakouský občan 1. ledna 1898 v  Těšíně,  tehdy rakousko-uherském Teschen. Jeho první ženou byla Martha, rozená Koref, s kterou se seznámil a oženil už jako velmi mladý ve Vídni. V roce 1919 se spolu s ní přestěhoval do Prahy, kde od sezóny 1920-21 získal angažmá jako korepetitor, sbormistr a kapelník Nového německého divadla (dnes Státní opera) v Praze. V roce 1927 přijal místo šéfa opery v Ústí and Labem, kde ale setrval pouze jednu sezónu. V letech 1929-1931 působil jako dirigent scénické hudby v Činoherním divadle (Schauspielhaus) v Curychu a v letech 1931-1933 provozoval se svou druhou manželkou antropozofické knihkupectví ve Stuttgartu. Po ekonomickém krachu tohoto podniku se v létě 1933 vrátil do Prahy a působil zde jako soukromý učitel hudby, hudební recenzent a publicista, především se ale věnoval své skladatelské tvorbě. Na jaře 1931 se rozvedl s první manželkou a již 8. září téhož roku se oženil s Annou, roz. Winternitzovou , narozenou 6. května 1907, dcerou významného pražského lékaře.  Viktorovi a Anně se postupně narodily čtyři děti, Maximilian (17. července 1932), Johannes (18. ledna 1934), Felicie (31. prosince 1936)  a Paul. Ten se narodil v roce 1940 až po rozchodu rodičů a zemřel jako malé dítě na podvýživu  ještě v Terezíně.  Od roku 1936 manželé bydleli v Budečské ulici čp. 944/9 na Královských Vinohradech, odkud se ale Viktor v důsledku nastalé manželské krize odstěhoval už po dvou letech. Jeho třetí ženou se v roce 1941 stala Elisabeth (Alžběta, nar. 27. září 1900 v Praze), rozená Franková, která měla z prvního manželství s Aloisem Meisslem dvě dcery - Hanu (nar. 1921 – ta holokaust přežila) a Dagmar (nar. 1926). Manželé Ullmannovi s Alžbětinou mladší dcerou bydleli v Koperníkově  ulici č. 4.

V Osvětimi zahynula Alžbětina dcera Dagmar, Ullmannova druhá i třetí žena (první manželka Martha už v roce 1942 v Treblince) a syn Maximilian. Dvěma dětem, Johannesovi a Felicii, zachránil život Sir Nicholas Winton, když se dostaly jako tzv. Wintonovy děti do Anglie, kde se jich ujala slečna E. J. Smithová z Bristolu. Ale jejich další osud byl stejně smutný, protože z důvodů psychických potíží prožili prakticky celý dospělý život v různých britských léčebnách a sanatoriích. Nejstarší syn Max (nar. 1932) měl s Wintonovým transportem rovněž odjet, ale vzhledem k tomu, že v té době onemocněl spalničkami, nebyl do vlaku vpuštěn. Maximilian poté, na jaře 1942, se svou matkou Annou a nejmladším bratrem Paulem odjel do Terezína a o dva roky později také zahynul v Osvětimi.

Viktor Josef Ullmann několikrát žádal o československé státní občanství ( v roce 1918, po rozpadu monarchie, se rozhodl pro “nástupnické“ rakouské občanství a až do roku 1938 byl držitelem rakouského pasu),  později i o vystěhovalecký pas, ale vždy bezúspěšně.  Nakonec byl transportem BF, č. 142 8. září 1942 deportován do Terezína a o 2 roky později  tzv. „transportem umělců“ Er, č. 946 dne 16. října 1944 do Osvětimi, kde o dva dny později zahynul v plynové komoře. Jeho umělecké dílo začalo být znovu objevováno od 90. let a dnes platí za jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů 1. poloviny 20. století.

Kameny zmizelých v originále Stolpersteine (v překladu „kameny, o které je třeba pohledem klopýtnout“) jsou dlažební kostky s mosazným povrchem, nesoucí krátký text se vzpomínkou na oběti holokaustu a nacistického režimu.

Autor upřímně děkuje za cenné připomínky a doplnění textu paní PhDr. Magdaleně Živné, ředitelce komunikační agentury  NOEMI Arts&Media, umělecké ředitelce hudebního festivalu ULLMANNOVKÉ SLAVNOSTI v Těšíně (www.viktor-ullmann-festival.cz) a překladatelce a editorce monografie o Viktoru Ullmannovi z pera Ingo Schultze, jejíž české vydání vyjde ještě letos v nakladatelství NAMU v Praze.