Anna Fárová (Vinohrady)

Anna Fárová byla historičkou umění česko-francouzského původu. Její matka Anna Moussu byla francouzskou profesorkou a otec Miloš Šafránek byl diplomat, spisovatel, muzikolog a horlivý propagátor české tvorby, podporující naše umělce žijící ve Francii, a to jak spisovatele a výtvarníky, tak hlavně skladatele a hudebníky. Do francouzštiny přeložil libreto Prodané nevěsty, Její pastorkyně a Zápisníku zmizelého, skladateli Bohuslavu Martinů významně pomáhal v prosazení se a uplatnění ve světě. V Paříži měla proto Anna Fárová možnost setkávat se s významnými uměleckými osobnostmi tehdejší doby, kromě zmíněného Bohuslava Martinů například s Janem Zrzavým, Josefem Šímou nebo Františkem Tichým.

Anna Fárová vystudovala francouzské gymnázium v Praze a na Filosofické fakultě University Karlovy dějiny umění a estetiku. Zúčastňovala se setkání pražských surrealistů na Spořilově, kde poznala i svého budoucího manžela, výtvarníka Libora Fáru. V souvislosti s ním prohlásila: Když jsem viděla jeho obraz Dvě tváře (Deux visages), říkala jsem si, ten bych chtěla mít – a jeho autora taky.

Věnovala se překladatelství z francouzštiny, zejména ale byla významnou propagátorkou dějin a kritiky české a zahraniční umělecké fotografie. Od roku 1958 připravovala výstavy doma i v zahraničí, a to jak věnované tvorbě jednoho autora, tak skupinové a konfrontační – např. Magnum v roce 1965 v Obecním domě, Československá fotografie v exilu v roce 1992 v Mánesu nebo František Drtikol – fotograf, malíř, mystik v roce 1998 v Galerii Rudolfinum. Zpracovala dílo významných českých fotografů Františka Drtikola a Jana Sudka, a napsala monografie významných zahraničních umělců, např. ve světě úplně první o významném fotografu Henrim Cartier-Bressonovi, či Robertu Capovi. Z jejích překladů z francouzštiny vyšly např. prózy Věry Linhartové, divadelní hry J. Geneta a F. Arrabala a filozofické spisy D. de Rougemonta a P. Ricoeura.

Působila na Filmové akademii múzických umění a v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Byla kritičkou komunistického režimu, a proto se v roce 1977 stala signatářkou Charty 77. Kvůli tomu byla z Uměleckoprůmyslového muzea propuštěna. Po roce 1995 naopak působila ve vědecké radě tohoto muzea, přednášela na evropských i amerických univerzitách a její činnost obnášela i další aktivity v oblasti školství a kultury.

V roce 2002 bylo Anně Fárové uděleno prezidentem ČR vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury. Za svou práci obdržela v roce 1967 Matějčkovu cenu, získala i řadu mezinárodních ocenění – mj. v roce 1991 titul Rytíř umění a literatury Francouzské republiky.

V 60. letech žila s rodinou v ulici Anny Letenské 17, kde měl Libor Fára ateliér, a kde v srpnu ´68 zažili ostřelování sovětskými okupanty. Po rozchodu s mužem se na dlouhá léta přestěhovala do domu ve  Španělské ulici. Anna Fárová měla dvě dcery, Gabriela Fárová je uznávanou fotografkou a Isabela Fárová je sochařkou.

Čestné občanství MČ Praha 2 uděleno 5. května 2010 in memoriam.