Eliška Přemyslovna

Eliška Přemyslovna byla dcerou českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské. Když bylo Elišce 5 let, zamřela jí matka a otec se znovu oženil s velmi mladou Eliškou Rejčkou. Vztah k sobě nikdy nenašly, ba co víc, nenáviděly se. Eliška byla vychována v klášteře sv. Jiří. Neměla šťastný život. Po zavraždění jejího bratra Václava III. v roce 1306 se stala důležitou postavou v boji o český trůn.

V roce 1310 se vdala za Jana Lucemburského (1296–1346), korunováni byli 7. února 1311. Nejprve se jim narodily dvě dcery, král trávil hodně času v cizině a manželství se pomalu rozpadalo. Problémem byly rozdílné politické názory, Janova prchlivost a Eliščiny hysterické nálady. Domnívala se, že Jan Lucemburský obnoví velikost království z doby jejího otce, ale odbojná šlechta a dva tábory v zemi situaci jen ztěžovaly. V roce 1319 manželství zcela ztroskotalo, král přepadl hrad Loket a odebral Elišce její tři nejstarší děti. Mezi nimi byl i syn Václav – pozdější král a císař Karel IV. (1316–1378), kterého otec odvezl na vychování do Francie.

Eliška pak žila na svém hradě v Mělníce. Na krátko se manželé sblížili v roce 1321, kdy byl Jan Lucemburský těžce raněn. Poté se jim ještě narodil syn Jan Jindřich a pak dvojčata Anna a Eliška (1323). To už ale mezitím Eliška Přemyslovna musela před Janem uprchnout do Bavorska. Král ji donutil vrátit se zpět, když pozastavil vyplácení jejího důchodu. Nadále žili odděleně.

Eliška pak bydlela u svého bratra Jan Volka na Vyšehradě a z podpory příbuzných. Jako královna vedle Jana Lucemburského vystupovala už jen výjimečně. Věnovala se sbírání svatých ostatků a podporovala výstavbu cisterciáckého kláštera na Zbraslavi. Usilovala o svatořečení Anežky České.

Zemřela na tuberkulózu ve svých 38 letech na Vyšehradě. Zde, na domě č.p. 102 ve Štulcově ulici, má pamětní desku. Je to nápadná nárožní kamenná busta s její podobiznou. Bustu má také v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.