Karel Dachovský

Reverendus dominus, tj. diecézní kněz Karel Dachovský žil po celý svůj život na Vinohradech. Svoji životní cestu začal zcela prozaicky, studiem Vysoké školy ekonomické v Praze, kterou zakončil absolutoriem v roce 1973. Poté nastoupil roční základní vojenskou službu v Brně. Zde se citlivý, vnímavý mladý muž seznámil s provinciálem františkánů, který ho získal pro tajná teologická studia a začal jej připravovat na kněžskou dráhu. V liberecké podzemní církvi spolupracoval s tajným františkánem Janem Baptistou Josefem Bártou, několikrát vězněným pro své náboženské aktivity. Dachovský přijal za své regule františkánského řádu a dále se vzdělával v katolických duchovních naukách. Jak později napsal: „Vedoucím studia (prefektem) byl Pater Bárta, přednášel fundamentální a morální teologii. Mimo něj přednášelo ještě pět dalších františkánů. Přednášky se konaly v libereckém domě Na Perštýně jednou za 14 dní o víkendu. Obvykle se účastnilo deset františkánů a františkánek.“ Dachovský rovněž ukrýval samizdatové učebnice, studijní materiály pro teology v inkognitu a jiné dokumenty. Navázal kontakt na tajného biskupa podzemní církve Václava Razika, který ho 31. října 1981 tajně vysvětil na kněze.

Když státní bezpečnost odhalila utajovanou františkánskou komunitu v Liberci, nevydržel psychicky výslechy a nervově se zhroutil. Vrátil se na Vinohrady ke svým sestrám; pracoval nějakou dobu v České pojišťovně. Podařilo se mu emigrovat do Anglie, ale cizí prostředí mu nesvědčilo. Znovu ho sužovala úzkost a psychické ataky. Odletěl zpět do Československa, rok pracoval jako poštovní doručovatel, ale opakující se zdravotní problémy vyústily v plný invalidní důchod.  Po roce 1989 se přihlásil ke svému kněžství a v souladu se směrnicemi Svatého stolce byl „sub conditio“ (podmínečně) vysvěcen tehdejším arcibiskupem (později kardinálem) Miloslavem Vlkem dne 12. prosince 1993. Byl ustanoven jako farní vikář v pražské farnosti Holešovice. V důchodu pak vypomáhal jako kněz v několika pražských kostelích a farnostech, nejdéle v kostele sv. Rocha, Šebestiána a Rozálie na Olšanském náměstí v Praze: od roku 1994 až do roku 2006. Ve svých kázáních, velmi oblíbených mezi věřícími, se zaměřoval na obranu katolické morálky, zejména nenarozeného života. Zastával ortodoxní křídlo v katolické církvi, brojil proti potratům a licoměrnosti, vydávané za svobodu volby. Modlíval před porodnicí a rozdával protipotratové brožury a letáky. Liberální tendence v církvi stály za odchodem P. Dachovského z kostela sv. Rocha.  Od roku 2007 až do své smrti vykonával duchovní službu nejčastěji u sester alžbětinek a boromejek.

Ochranu nenarozeného života vložil rovněž do zaměření literárního časopisu Řád i do stejnojmenného nakladatelství a vydavatelství, které vlastnil (např. publikace 7 statečných bojovníků proti interrupcím v USA) a vedl s pomocí svých přátel. Nakladatelství, které dosud existuje a vydává knihy, P. Dachovský založil již v roce 1990. Navázal tak na předválečnou katolickou revui „pro kulturu a život“ téhož názvu (1932-1944, znovu zastavena roku 1948), za jejímž zrodem stál se svými přáteli moravský knihovník, spisovatel a básník katolické orientace František Lazecký. Jeho pozůstalost Dachovský získal a část díla pietně publikoval ve svém nakladatelství. Ediční program Řádu obsahoval jak básnické sbírky, tak převážně životopisy svatých, blahoslavených a význačných postav katolického náboženství, které P. Dachovský psal sám, nebo je překládal z angličtiny a španělštiny. Uctil památku svého učitele Jana Baptisty Josefa Bárty životopisným románem Umlčený zvon (1991; poprvé jej vydal v bezpečí anglického exilu) a faktografickou prací Cesta františkánského kněze Jana Bárty (1992). Jako šéfredaktor vedl obnovené periodikum Řád (vycházelo třikrát ročně) od roku 1994 až do své smrti (2015), kdy zaniklo. Na portálu Scriptum jsou přístupné informace o knihách, které v nakladatelství vyšly, i čísla novodobého časopisu Řád.

Karel Dachovský od mládí miloval poezii a sám psal znamenité verše s hlubokým duchovním obsahem, prosté, harmonické, plné lásky k životu, přírodě a Bohu. Vydal několik svých básnických sbírek: Cestou Z Betléma (1990), Pod klenbou katedrály (1991), Budu Ti, Bože, zpívat (1992), Podle řádu Melchisedechova (1994), Miniatury (1998), Česká odysea (2003), Sepnuto duhou (2007) a Pod rozstříleným praporem je krásy dost (2010). Ze svých neradostných britských zážitků, exilu fyzického i duševního, vytěžil básně Londýnské variace a novelu V srdci Londýna (2000). Zásluhou básníka Vladimíra Stibora byly in memoriam uveřejněny některé verše Karla Dachovského v Almanaších české poezie: Delty domovů (2019), Cesta k hoře úsvitu (2020), Ohlédni se, nezkameníš (2021), Chléb pouště (2022), Poslední místo u ohně (2023). Mezi lety 1985 až 1989 patřil mezi členy původně římskokatolické literární Skupiny XXVI, což je volné sdružení básníků, literátů, malířů, kreslířů a jiných zájemců o umění, iniciované v roce 1983 básníky Romanem Szpukem, Pavlem Kukalem a Květou Brožovou. Po převratu se skupina otevřela volnomyšlenkářským „světským“ tvůrcům a Dachovský ji opustil.

Dachovského nejbližším člověkem byla jeho sestra Dagmar, s níž bydlel v bytě po rodičích a jež mu vedla domácnost. Když zemřela během hospitalizace, její ztrátu nepřežil.  Společný pohřeb  sourozenců současně se konal 21. srpna 2015 v kostele sv. Anny v Praze na Žižkově. Obřady vedl pomocný biskup monsignore Václav Malý.