Ladislav Šourek (Vinohrady)

Ladislav Šourek se narodil 20. září 1880 v Praze do rodiny středoškolského profesora. Roku 1898 maturoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici a poté studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě práva, přičemž doktorský titul získal v roce 1904. Po koncipientské praxi v několika advokátních kancelářích nastoupil roku 1907 do Živnostenské banky, kde se v následujících dvanácti letech věnoval hypotečním, průmyslovým a právnickým otázkám. Šourek se v Živnobance naučil obratně pohybovat v nejvyšších patrech středoevropského finančně-průmyslového světa, neboť zasedal v několika správních radách, spoluorganizoval mnohé fúze a transakce, vedl důležitá jednání v Čechách, Rakousku, Srbsku a Švýcarsku. Za první světové války byl kvůli snaze o sabotování rakouské válečné půjčky spolu s několika lidmi z Živnobanky obžalován za zločin proti vojenské státní moci, po nástupu nového císaře Karla I. však byl v létě 1917 amnestován.

Období po státním převratu a vzniku samostatného Československa bylo pro Šourka dosti hektické. Zprvu se jako zástupce Živnobanky angažoval v přípravných pracích pro tzv. národní půjčku svobody, díky níž měl nově vzniklý stát využít peněz půjčených od vlastních občanů k vybudování svých orgánů a institucí. V roce 1919 však Šourek svého stávajícího zaměstnavatele opustil a nastoupil jako vysoce postavený manažer do Pragobanky. Další změna přišla roku 1921, kdy se stal poradcem ministerstva financí a ministerstva zahraničních věcí pro finanční a hospodářské záležitosti. V této funkci byl delegován do Paříže, kde následující dva roky pomáhal při rozvíjení hospodářských vztahů mezi Československem a západními zeměmi.

Do českých dějin se však Ladislav Šourek zapsal především díky svému podílu na zrodu a uskutečňování pravidelného rozhlasového vysílání pro širokou veřejnost. Šourek dobře vycítil komerční potenciál nového média, když se po svém návratu z Paříže stal v roce 1923 ředitelem a později i členem správní rady Radioslavie. Tato společnost vznikla jako konsorcium čtyř firem ( Křižík, Telegrafia, Société française rádio-electrique, Marconi‘s Wireless Telegraph) a zabývala se dovozem, výrobou a prodejem radiopřijímačů. Zároveň usilovala o zisk státní licence k provozu samotného rozhlasového vysílání. Tyto její ambice se však křížily s podobnými plány podnikatele Eduarda Svobody a novináře Miloše Čtrnáctého. Po iniciativě úředníka ministerstva pošt a telegrafů Josefa Strnada se nakonec obě zájmové skupiny spojily a 7. června 1923 vytvořily rozhlasovou společnost Radiojournal. Samotné pravidelné rozhlasové vysílání však bylo zahájeno už dříve, a to 18. května 1923. Většinový kapitálový podíl (51 %) v soukromém Radiojournalu držela Radioslavia, kterou při jednáních zastupoval právě Šourek. K výrazné změně došlo v roce 1925, kdy majoritní podíl svým vstupem do Radiojournalu získal československý stát.

Ladislav Šourek se hned při vzniku Radiojournalu stal členem jeho jednatelského sboru, přičemž roku 1924 byl jmenován předsedou tohoto správního orgánu. Stal se tak „mužem číslo jedna“ celé rozhlasové společnosti, v jejímž čele stál až do roku 1939. Tehdy byl Šourek nahrazen Jindřichem Dobiášem, ač řadovým členem jednatelského sboru byl až do roku 1941. Šourkovi ležela na srdci v prvé řadě dobrá hospodářská kondice Radiojournalu, zároveň však dbal o zajišťování sociálních výhod pro jeho zaměstnance. V době hospodářské krize založil Radiojournal pro tyto účely tzv. Masarykův pensijní fond, poskytoval různé půjčky a vyplácel podpory (například na zdravotní péči a bydlení). Šourek využil svých vyjednávacích zkušeností a umu při rozvíjení rozhlasové diplomacie, když se stal jednou z klíčových osobností, které ovlivnily úspěšné prorůstání Radiojournalu i celého Československa do mezinárodních rozhlasových struktur. V červnu 1925 se totiž účastnil velké londýnské konference, na níž byla založena Mezinárodní radiofonní unie. Sám Šourek poté dlouhá léta díky svému juristickému vzdělání řídil její právnickou komisi. Bylo nepochybně jeho zásluhou, že si meziválečné Československo vydobylo na půdě tohoto mezinárodní orgánu celkem velký vliv.

Ač Šourek nebyl členem žádné politické strany, tíhl k mocenskému centru Hradu a k politickým idejím Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše. Jako předseda jednatelského sboru Radiojournalu se pokoušel udržovat politickou neutralitu celé rozhlasové společnosti, což znamenalo, že rozhlasové vysílání nebude protežovat konkrétní politické strany. To se ovšem nevylučovalo s podporou československé politiky jako celku a s úsilím prosadit politické, ideologické, hospodářské a kulturní zájmy celého státu. Jedním z nejvýraznějších průkopníků této státotvorné úlohy rozhlasového vysílání byl právě Šourek, a to především ve třicátých letech, kdy se zhoršovalo geopolitické postavení Československa. Již na konci roku 1933, během nějž v sousedním Německu převzali moc nacisté, prohlásil Šourek při otevření nového sídla Radiojournalu na pražských Vinohradech rozhlasovou společnost za nástroj československého státu, jenž „má propagovat uvnitř státu politickou vůli vlády a navenek má soutěžit s propagací ostatních států“. Dochované archivní zápisy z rozhlasových programových konferencí tehdejší doby svědčí o tom, že se Šourek (spolu s jinými vedoucími pracovníky) pokoušel touto vůdčí ideou prodchnout celé rozhlasové vysílání. A byl úspěšný, neboť velká část pořadů byla v tomto duchu vskutku zabarvena. Dokonce i po zániku Československa a německé okupaci zbytku českých zemí Šourek již jako řadový člen jednatelského sboru apeloval v listopadu 1939 na své kolegy, aby „společným úsilím hledali v hluboké studnici našeho duchovního národního jmění ony zdroje, které zůstávají svěží a působivé za jakýchkoli podmínek našeho národního společenství“.

Ladislav Šourek musel v důsledku germanizačních tlaků rozhlasovou společnost, o jejíž blaho se předchozích osmnáct let úzkostlivě staral, roku 1941 opustit. Z archivních pramenů i rozhlasové historie poté jeho jméno mizí, ač je známo, že ještě v letech 1948–1950 působil jako expert v oblasti mezinárodních rozhlasových vztahů. Zemřel 17. září 1959 v Praze.