Jiřina Fikejzová

Jiřina Fikejzová, rozená Henzlová, se do české hudební historie nesmazatelně zapsala svými přibližně 240 písňovými texty. Začala je psát, když jí bylo kolem třiceti let. Spolupracovala s různými umělci. Vyšla jí i alba, která jsou sestavena výhradně z písní na její texty: Hodina hvězd (1971), Den žen, den mužů (1978), E 14 (1984) a k jejím devadesátinám Řekni, kde ty kytky jsou (2017). 

Kromě textů psala i scénáře pro pražské Divadlo hudby. Spolupracovala s Československou televizí i s rozhlasem – byla autorkou několika scénářů k pořadu 3 x 60. deset let byla dramaturgyní Supraphonu, působila jako členka textových komisí vydavatelství Supraphon a porotkyně písňových soutěží doma i v zahraničí, např. Porta, Zlatý palcát, Bratislavská lyra, Děčínská kotva, Intertalent, festivaly ve Splitu či Sopotech. Byla taktéž členkou přijímací komise Ochranného svazu autorů. Za svoji textařskou práci získala celou řadu domácích ocenění.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, září 2025

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Prvních “dlouhých” jedenáct let

Jiřina Fikejzová vždy dbala na správné používání češtiny, a to přesto, že se narodila v Lomu u Mostu do míst, kde se mísilo české obyvatelstvo s německým a čeština byla sycena germanismy.

Svého dědu pamatuje jako hornického invalidu. Jeho syn, otec Jiřiny, Rudolf Henzl se narodil v hornické kolonii jako třetí ze čtyř dětí. Vystudoval obchodní školu v Mostě a při učení si přivydělával doučováním bohatších dětí. V sedmnácti letech narukoval ke spojařům do Itálie. Po návratu z války se oženil a narodila se mu dcera Jarmila. Bohužel krátce poté zemřela jeho první žena, o pár let později se oženil podruhé s o dvacet let mladší slečnou. Manželům Henzlovým se 13. dubna 1927 narodila dcera Jiřina a o rok a půl později syn Libor, kterému říkali Borek. Pověstná Fikejzové posedlost češtinou pramenila právě z dětství, kdy její otec byl velkým sokolem a trval na tom, aby se v rodině nemluvilo výše zmíněnými smíšeninami obou jazyků. Také to byl on, kdo se jí v dospělosti hrdě svěřil, že byla počata na VIII. všesokolském sletu v Praze.

Ve svém rodišti, v Lomu, v domě s velkou zahradou a ovocnými stromy prožila Jiřina svých jedenáct “dlouhých” dětských let. V tomto věku složila zkoušky na České státní reformní gymnázium v Duchcově, kam po absolvování obecné školy v září 1938 i nastoupila.

Změny za protektorátu

Po Mnichovské dohodě a zabrání pohraničí Německem se Henzlova rodina přestěhovala k rodičům z matčiny strany do domku v Cítolibech u Loun, na který si našetřili z dědova železničářského platu. U “dědy s babičkou” bydleli do té doby, než si dokázali postavit vlastní dům v Lounech. Do Loun Jiřina také přestoupila na tamější reálné gymnázium. Zde za války založila se spolužáky kapelu, ve které zpívala a pro kterou psala své první texty na cizojazyčné písně. Z doby okupace si odnesla nepříjemné vzpomínky na sovětské zajatce, viditelný požár Drážďan, shazování prázdných nádrží, které byly často považovány za bomby, navrátilce z koncentračních táborů i silně nepříjemný zážitek s osvobozujícím Rusem. V létě roku 1945 se rodina vrátila do pohraničí, do Teplic, kde Jiřina na gymnáziu absolvovala poslední ročník – oktávu. Byl to ročník prvních českých abiturientů, do této doby bylo gymnázium pouze německé. Novým bydlením jim byl byt po Němcích v ulici Karla Čapka. V Teplicích začala opět chodit cvičit do Sokola.

Studium a následné pracovní uplatnění

Od roku 1946 studovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou úspěšně dokončila obhájením dizertace z oblasti experimentální psychologie, vedl ji profesor Jan Doležal a na dálku ovlivnil profesor Josef Brožek z americké univerzity v Minnesotě. Toužila studovat psychologii v USA, což překazily události Února 1948. Během studií sprintovala za AC Sparta Praha, po převratu Sparta ČKD Sokolovo, továrna měla své učiliště, kam Jiřina, brzy již Fikejzová, jako psychoterapeutka nastoupila. Jak sama zmiňuje, ocitla se v naprosto jiné realitě. Hlavu měla plnou teorie, jak bude v terénu pomáhat učňům, až za ní budou chodit se svými problémy A byly jich tisíce. Zpočátku ani neměla vlastní místnost, ale podařilo se jí místo pro setkávání sehnat a zařídila zde i útulnou knihovnu. Mimo to psala také psychologické poradny do časopisů. Respekt si získala svým přístupem, snahou o literární vzdělání učňů i tím, že je při tělocviku porážela ve sprintech. 

Ve dvaceti devíti letech se osmělila a domluvila si schůzku ohledně svých textů s textařem Vladimírem Dvořákem, který ji následně doporučil Karlu Vlachovi. Tak začala její nová životní etapa přední české textařky. V sedmdesátých letech pracovala pro Supraphon jako dramaturgyně, vybírala tituly do edičního plánu, později se stala vedoucí na zahraničním odboru. Díky svým jazykovým znalostem byla zaměstnavatelem často vysílána do zahraničí, nejen na obchodní cesty, ale i na různé hudební soutěže s našimi zpěvačkami a zpěváky. Ze Supraphonu odešla zpátky na volnou nohu po deseti letech koncem 70. let.

Československá reprezentantka a rodinný život

Sice krátkou, ale důležitou životní etapou bylo Jiřinino závodění ve sprintu za AC Sparta Praha. V roce 1952 na mistrovství ČSR v atletice získala bronz v běhu na 200 metrů, o rok později vybojovala ve stejné disciplíně stříbro. Na předních příčkách se umisťovala i ve štafetových bězích. Během závodění se seznámila s československým reprezentantem ve skoku dalekém (1948 – LOH v Londýně, 1950 – mistrovství Evropy v Bruselu) Jaroslavem Fikejzem, za kterého se v únoru 1951 provdala. V roce 1954 se jim narodil syn Daniel, pozdější všestranný hudebník, skladatel a producent. Dalším důležitým mužem po boku Jiřiny po rozvodu s Jaroslavem Fikejzem byl Dalibor Lukavský.

Povolání textařka

Jiřina Fikejzová nikdy nevstoupila do komunistické strany, i když ta se o to několikrát snažila.

Během studií bydlela v Praze v různých podnájmech, pár jich vystřídala s manželem i po svatbě, nakonec získali na začátku 70. let byt ve vile Josefa Eismana v Perucké ulici, kde zůstala až do své smrti 2. září 2020. Bylo jí krásných 93 let. Ve vile našla příjemné a tvůrčí bydlení, pracovnu měla s velkými okny s výhledem do zahrady. Ač narozená v severních Čechách, většinu života prožila na Praze 2. V roce 1999 vyšla kniha “Povolání textařka”, v níž vypráví své životní příběhy a příběhy některých lidí, které na své cestě potkala.

Řekni, kde ty kytky jsou

Ve svých textech vždy dbala spíše na kvalitu než na kvantitu, i proto napsala “jen” kolem 240 textů k písním. Mezi její přednosti při psaní patřila vytříbená a bohatá čeština, poetičnost, láska k jazykům, inspirace originálem a hlavně, jak sama řekla, umění vcítit se do interpretů a napsat text podle jejich osobnosti. Psala pro Juditu Čeřovskou a Marii Rottrovou, s oběma ji pojilo blízké přátelství, a pro mnoho dalších předních českých interpretů. Některé písně, jako například “Řekni, kde ty kytky jsou”, zlidověly, a ačkoli dnes už málokdo ví, kdo text napsal, stala se díky nim Jiřina Fikejzová nesmrtelnou.

Příklady textů písní

• Romantická – Yvetta Simonová
• Akropolis adieu – Judita Čeřovská, Marta Kubišová i Marie Rottrová
• Dominiku – Judita Čeřovská
• Řekni, kde ty kytky jsou – Judita Čeřovská
• Malý vůz – Judita Čeřovská
• Můj ideál – Hana Hegerová, Judita Čeřovská
• Tak už bal – Hana Hegerová
• Za rok se vrátím – Milan Chladil
• Já do hry dávám více – Eva Pilarová
• Sedm dostavníků – Waldemar Matuška
• Jak málo zmůže čas – Marie Rottrová
• Markétka – Marie Rottrová
• Pusť mě už dál – Petra Janů
• Massachusetts – Václav Neckář
• E 14 – Karel Gott

Jiřina Fikezjová zemřela v Praze dne 2. září 2020.