Vila Josefa Eismana, Perucká čp. 2247/18 (Vinohrady)

Historie

Tato vila od architekta Stráníka je jedna z mála funkcionalistických vil nejen na Vinohradech, ale i v Praze 2. Vilu si nechal postavit továrník Eisman a svědčí o prosperitě jeho podniku, neboť dům stavěl počátkem třicátých let, tedy v době hospodářské krize. Továrna Josefa Eismana nebyla nijak veliká, byla umístěna ve dvoře jeho secesního domu v  Lužické ulici č.p. 1699, postaveného v letech 1913­–1914, a zabývala se výrobou elektrických svítidel, elektrických motorů a ventilátorů. Ovšem kancelář továrny sídlila v luxusní třídě Pařížské 9, tehdejší Mikulášské.

Popis

Stráníkův projekt musel reagovat na náročný terén dané stavební parcely, která zaujímala vnitřek zatáčky klesající ulice Perucké. Architekt tedy umístil vilu do horní části zahrady ve tvaru kruhové výseče a otevřel ji k jihu dvěma nad sebou umístěnými velkými ­­– až skleníkovými – zaoblenými okny. Tyto „prosklené stěny“ působí velice elegantně, zvláště v kombinaci se sousedními pásovými okny, která mají výhled k jihozápadu. Podobně elegantně byl vyřešen zaoblený schodišťový rizalit, směřující k severovýchodu, respektive k usedlosti Vondračka. K jihovýchodní stěně jsou v prvním i v druhém nadzemním podlaží připojeny zaoblené balkóny. Nad patrem s výhledem do Nuselského údolí se nachází nezbytná funkcionalistická terasa – dobový zdroj slunce a zdraví. Celá budova má čtyři podlaží, z nichž jedno je mírně zahloubený suterén. Dispozice odpovídá typu centrální haly s přiléhajícím schodištěm, do které ústí všechny ostatní prostory. Již při návrhu bylo počítáno se dvěma oddělenými byty, neboť obě podlaží měla vlastní koupelnu i kuchyň. V nejvyšším patře byla navržena sušárna a žehlírna, v suterénu garáže, prádelna, kotelna a byt domovníka.

Architekt

Architekt Karel Stráník patřil k jedněm z prvních československých architektů, kteří mohli pracovat v pařížské projekční kanceláři Le Corbusiera. Sám velký architekt, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret, napsal v dopise adresovaném spolku Mánes: „Mám velmi často v ateliéru české kreslíře. Našel jsem v nich cenné spolupracovníky, jsou živí, inteligentní a bystří.“ Karel Stráník (1899–1978) tam tehdy pracoval na pavilonu L´Esprit Nouveau a projektu „úlového domu“. Stráník zanechal vzpomínku, která dokazuje, že práce u Le Corbusiera nebyla jednoduchá: „Větší část chodby byla naše pracovna, nedělená, pouze s jakýmsi centrem, které tvořil malý bubínek s nesmírně dlouhou komínovou rourou, aby zesílila chatrné vytápění. Přirozeně jsme museli v zimě stále přikládat, aby nám nezmrzly prsty.“ Ale ani tato zkušenost nezabránila mladému architektu později aplikovat na svých samostatných projektech některé z Corbusierových Pěti bodů nové architektury: 1. dům na pilotech, 2. zahrada na střeše, 3. volný půdorys, 4. pásová okna, 4. volné průčelí. 

Vila Josefa Eismana je přiřazována k projevům českého neopurismu, kdy se vracela plnost bílých objemů ovlivněných Le Corbusierovým stylem. K nejryzejším příkladům přejímání těchto zásad však v Stráníkově díle patří vila v Černošicích z roku 1929, která je obdobou Cookova domu v Boulogne sur Seine nedaleko Paříže. Další stopu Corbusierova vlivu nalezneme v letním domě v Sázavě, který je variací na dům Ternisien, nacházející se taktéž v Boulogne sur Seine.

Obyvatelé Eismanovy vily

Dům v Perucké měl i své slavné obyvatele. Žil v něm herec Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, který se zapsal i do dějin dětské literatury knihou Půčálkovic Amina. Jeho herecká kariéra začala v kabaretu Červená sedma a dále prošel Osvobozeným divadlem, Tylovým divadlem v Nuslích i Národním divadlem. K jeho nejznámějším filmovým rolím patří Habásko z filmu Muži v offsidu (1931) nebo profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovi duše (1939). Na průčelí je umístěna bronzová pamětní deska s portrétním reliéfem: Jindřicha Plachty