Otakar Novotný

Otakar Novotný se narodil dne 11. ledna 1880 do rodiny notáře ve městě Benešov. V letech 1891 až 1894 studoval na české reálce v Praze a v letech 1894 až 1898 na stavitelském oddělení Státní vyšší průmyslové školy v Praze. V letech 1897 až 1898 vykonával praxe u Josefa Schulze a v letech 1898 až 1900 byl asistentem na Státní průmyslové škole v Brně. Poté v letech 1900 až 1903 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zde patřil k žákům Jan Kotěry, jehož 150. výročí narození si roku 2021 připomínáme. Novotný se stal roku 1902 členem Spolku výtvarných umělců Mánes, kde poté v letech 1913 až 1915 i 1920 až 1932 působil jako předseda. Také často cestoval, již roku 1901 navštívil Itálii, roku 1903 Balkán a 1906 Francii. Dále uskutečnil roku 1907 cestu do Polska a Německa, ale patrně nejdůležitější byla cesta do Belgie, Nizozemí a Německa roku 1908. Později navštívil další státy jako například Švýcarsko, Francii, Rakousko, Španělsko nebo Řecko.

Roku 1911 se stal redaktorem časopisu Styl a roku 1915 Volné směry. Za 1. světové války také sloužil na italské frontě. V letech 1929 až 1941 a 1948 až 1953 pedagogicky působil na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde vychoval několik významných architektů.

Jeho rané dílo, například rodinný dům Dr. J. Žižky v Újezdě nad Lesy z roku 1904, prozrazuje ovlivnění tvorbou Jana Kotěry. Z dalších počátečních realizací lze jmenovat letní sídlo ředitele Riemera (1906) v Sankt Gilgenu u jezera Wolfgangsee nebo vilu Emila Votočka v Senohrabech z roku 1907. Zásadní zlom v jeho tvorbě představovala výše zmíněná cesta do Nizozemí roku 1908. Velice jej ovlivnila architektura pohledové cihly, uplatňovaná na fasádách holandských, resp. nizozemských domů. Brzy se to projevilo na vile Františka Lexy v Rakovníku z let 1908 až 1909, Štencově domě na Starém Městě pražském (1909-1911) nebo sokolovně v Holicích z let 1910 až 1911. Další sokolovnu navrhl pro Rakovník (1912).

Na Praze 2, konkrétně ve čtvrti Vyšehrad, se nachází vila Františka a Zdeny Sequensových z let 1912 až 1913, která stojí v Libušině ulici. Fasádu tohoto domu, umístěného ve trojici vil poblíž železničního mostu, zde také tvoří režné zdivo.

Prakticky ve stejné době vznikl letní dům Zdeňka Grégra ve středočeské posázavské obci Lštění. Přestože jej příliš neovlivnil kubismus, tak v pozdní podobě tohoto stylu navrhl Učitelské domy v pražské ulici Elišky Krásnohorské, postavené v letech 1919 až 1921. Pro Družstvo pro stavbu učitelských domů také navrhl rondokubistický dům v holešovické Kamenické ulici (1923).

Na Vinohradech také stály administrativní budova a skladiště továrny Orion v Korunní ulici (1923-1925), které však bohužel zanikly. Na jejich místě dnes stojí Rezidence Orionka.

Jeho dílo nalezneme také v Itálii, v Benátkách tvoří součást výstaviště Československý státní pavilón pro areál Bienále (1924-1925). Též roku 1925 navrhl expozici českého uměleckého průmyslu na Výstavě dekorativního umění v Paříži. Z mimopražských realizací je nutno ještě jmenovat Sehnoutkův dům v Černožicích z let 1926 až 1927, Steinského palác v Hradci Králové (1926-1929) nebo Městskou spořitelnu v Benešově, postavenou ve stejných letech.

Patrně jeho nejslavnější dílo, Spolková budova SVU Mánes v Praze, byla vybudována v letech 1927 až 1930. V Náchodě navrhl pro Cyrila Bartoně z Dobenína administrativní obytný dům (1929-1931). K režné cihle se vrátil ještě u návrhu vily malíře Václava Špály v pražských Střešovicích z roku 1931. Také se věnoval funerální architektuře, spolu s Karlem Dvořákem navrhl náhrobek sochaře Otto Gutfreunda na Vinohradském hřbitově (1928). Napsal také několik stěžejních prací, mj. monografii svého velkého učitele „Jan Kotěra a jeho doba“ (1958) nebo zásadní publikaci „O architektuře“, která vyšla roku 1959.

Tento významný architekt zemřel dne 4. dubna 1959 v Praze a byl pohřben do hrobu na Vinohradském hřbitově.