Historické střípky (50): Riegrovy sady ve spárech Prahy

„Ubohé naše sady! Tušili jsme správně, že válkou zpustlým sadům vinohradským povede se ve Velké Praze zle. Jarní práce naléhají, ale správa sadová nemůže se z Prahy dočkati svolení k nákupu nejvšednějších běžných potřeb, povolených naším rozpočtem obecním na rok letošní. Dílo sadové řídí se ročním obdobím a nesnese byrokratických průtahů.“

V tomto díle střípků ještě zůstaneme v  Riegrových sadech, které po vzniku Velké Prahy stejně jako ostatní vinohradské parky bojovaly s neefektivní administrativou a zdlouhavým procesem schvalování i běžných výdajů. S nákupem zahradnických potřeb to v roce 1922 dopadlo následovně: „Pět neděl leží již na pražské radnici příslušná žádost, ale ač se stále urguje, věc dodnes není vyřízena. Jak jsme zvěděli, dojde z Prahy povolení k nákupu náčiní a impregnačních barev nejdříve až někdy koncem března. V té době jsou všude jarní práce už skončeny.“ Asi nikoho nepřekvapí, že více než zkostnatělá administrativa zatěžovali sadovou výsadbu samotní návštěvníci, kterých i před sto lety bylo v Riegrových sadech často neúměrné množství: „Hromadné návštěvy v Riegrových sadech jsou největším škůdcem parku. Nejen, že se při nich trávníky sešlapou a křoviny polámou, po každé manifestaci zůstane v sadě spousta smetí, odpadků a jiných nepříslušností. Místní městská rada měla při povolování manifestací klásti podmínku, že pořadatelstvo musí ručiti za eventuální poškození parku a postarati se i o jeho úklid po aktu.“ V parku bylo rušno i v zimě: „V Riegrových sadech se lyžaří! Kdy, jak a kdo provozuje tu tento, v městě a hlavně v sadech nedovolený sport, není nám známo. Jen jeho stopy jsou zřejmě patrny a to v záhonu (!) na západním svahu nad školou v ulici Žižkově.“

Ve dvacátých letech minulého století se proměňovalo také bezprostřední okolí Riegrových sadů. Podél dnešní Italské ulice postupně přibývala vilová zástavba. Z léta roku 1923 pochází následující zprávička: „Za školou  Na Smetance vzniká nová villová čtvrť, v níž zatím stojí tři villové domy a ošetřovna železničních zřízenců. Krásné stavby, žel patří povětšinou nenašincům!“ Město se rozšiřovalo i na periférii, za své tak vzala vinohradská zásobovací zahrada u Strašnic a také druhá zahrada, při Slovenské ulici. Odtud pocházela sadová výsadba a květiny pro vinohradské parky: „Vinohradské sady budou po zrušení obou místních zásobovacích zahrad zásobovány ze společné zahrady pražské, Rajské zahrady u Žižkova.“ Nové obyvatele měla vila Tereza, půvabný objekt se zahradou dodnes stojící na rohu ulic Italské a Vozové: „Vila Tereza bývala kdys idylickým zákoutím v němž staří původcové jeho dosnívali v tichu pohádku svého života. Co však učinil z villy převrat? Vlastníci zemřeli a dědicové prodali ji – bolševikům. Scházejí se v ní i osoby podezřelé ze špionáže a ochotné k vyzvědačství proti Československu. Nás Vinohraďany rmoutí toto šeredné doupě tím více, že leží právě v našem městě, zřejmě úmyslně přímo proti Hradčanům.“ Na návštěvy vily později vzpomínal také slovenský básník a komunista Laco Novomeský: „To bylo vtedy, to bylo vtedy eště, keď naše zástavy tej jednej záviděli, ktorá aj za ne, zaznávané, za skmásané, zakázané, v ten novembrový predvečer a deň nad Prahou, na Žižkove, Italská neviem koľko, viala jak sviatočný list v novom kalendari, červená.“

Jistě jen shodou náhod pálili nedalo této vily zahradníci ořezané větve: „Sady jsou plícemi velkoměsta. Této zásady nedbá se v Riegrových sadech, kde se nyní několikrát týdně v pískové jámě pálí sestříhané větve. Hustý čpavý dým zavaluje nejen celý park, ale i okolní domy, v nichž nelze proto oken otevříti. Požádejte laskavě sadovou správu, aby toto otravování parku a města prováděla jindy, nebo jinde, či ještě lépe – darovala chrastí chudině.“ Oheň, jako nezvaný host, se v Riegrových sadech objevil v dubnu 1924, kdy vyhořela bývalá usedlost Saracínka, toho času bydliště vrchního městského zahradníka, pana Baťka: „Oheň vypukl z nedostatečného ošetření kamen ze středy na čtvrtek. Zachvátil knihovnu Společnosti pedagogického musea Komenského v Praze a přesto, že v tomtéž domě bydlící vrchní ředitel městských sadů pan Leopold Batěk neprodleně zavolal hasiče, úplně ji zničil. Bude nyní stará, sešlá, primitivně zařízená villa konečně opravena?“ Samotný Batěk si již dříve opakovaně stěžoval na nedobrý stav svého bydliště. Ve stejném objektu sídlila také správa parku. O své bydlení v Riegrových sadech málem přišel také restauratér pan Šťastný. Důvodem byla uvažovaná výstavba nové vinohradské sokolovny, ke které později na jiném místě Riegrových sadů skutečně došlo: „Výpověď nájemci restaurace panu Šťastnému, daná loni pražským magistrátem za tím účelem, aby se uvolnilo místo pro novostavbu tělocvičny Sokola, byla definitivně zamítnuta, poněvadž p. Šťastnému, chráněnému zákonem nájemnickým, nelze té doby opatřiti jiného bytu. Jak jsme zvěděli, jest prý p. Šťastný dalek toho klásti nějaké překážky sokolskému dílu. Ale nemá prý opravdu náhradního bytu.“

Riegrovy sady a jejich zahradníci opakovaně čelili útokům na stránkách pražského v tisku, když byla zpochybňována kvalita prováděných zahradnických prací a upravenost sadů: „Zahradnické práce v našich sadech čile pokračují, takže doba rašení zastane vše připraveno. Jak jsme již jednou sdělili, nelíbí se tato všeobecně uznávaná činnost našich výborně kvalifikovaných zahradníků jakémusi panu prof. Bauerovi, jenž soustavným psaním v pražském agrárním listě a úředními podáními na pražský magistrát podceňuje tyto výkony a působí tak chaos při jejich posuzování na vyšších místech.“ Nepřekvapí, že největším škůdcem vinohradských sadů byl podle vinohradského tisku pražský magistrát. V tomto smyslu referovaly Vinohradské listy na jaře 1922: „Naše vinohradské sady zdobí se s novým jarem, jak připouští skromný pracovní náklad, povolený Prahou. Že jsou mezi pražskými sady Popelkou, o tom jasně mluví srovnání. Popatřete jen na Petřín, Letnou a jinam na levém břehu vltavském. Bledá zášť pražské radnice vůči nám jeví se i na tomto poli. Zničila již celé naše sadové hospodářství, teď chce zničiti parky samy.“ Většinou to ale vypadalo, že vinohradské sady chtějí zničit samotní návštěvníci. Každoročně čelily zvýšenému zájmu nejen romantiků kvetoucí květiny a stromy všeho druhu: „Každý, kdo jde dnes do sadu, musí si odtamtud odnést kytku, třeba jen pampeliškovou. Trhají-li květy maličké děti, nikdo se nad tím jistě nepozastaví, nemají rozumu. Ale rvou-li dětem květy do kytky i rodičové, to vyvolává krajní roztrpčení. Před nějakým časem s úspěchem se praktikovala v sadech tzv. blokové pokutování. Kam se podělo?“