Historické střípky (44): O jednom jubileu (Vinohrady)

„Dlouho pociťovanému nedostatku velkých veřejných místností odpomoženo stavbou obecní budovy rozměrů velikých, v níž soustředěn nyní celý společenský i spolkový život na Král. Vinohradech. Na Purkyňově náměstí , hlavním průčelím proti kostelu, zbudován na ploše 2.143 ,68 m²   Národní dům.  Při Národním domě zřízená zahrada restaurační měří 1.052 ,74 m².“

Letos v listopadu si připomínáme již 130 let od otevření vinohradského Národního domu. Za více než století provozu tato majestátní budova zažila už mnohé. Sjezdy politických stran, pravidelné setkávání spolků a sběratelů, knihovnu, přednášky, plesy, koncerty, taneční kurzy, sokoly, vojáky i železničáře. Prostřednictvím dobového vinohradského tisku navštívíme Národní dům v éře první republiky, kdy už budova ztratila mnohé ze svého původního lesku. Na počátku dvacátých let byly konečně zahájeny nejnutnější opravy a modernizace technického zařízení budovy: „Strojní zařízení Národního domu, tj. ventilace, výtahy, elektrické světlo, osvětlení jeviště atd. opravuje se od července tohoto roku nákladem obce. Přičteme-li k tomu opravy zdí, maleb a podlah, které provedeny byly loni, můžeme mluviti o tom, že náš Národní dům stojí tu dnes jako nový. Kéž by ho také obecenstvo šetřilo!“ Záhy se ukázalo, že tato výzvu zůstala veřejností nevyslyšena. Ne všichni návštěvníci se chovali, tak jak by měli. Z roku 1921 pochází následující zpráva: „Vinohradský Národní dům byl obcí velikým nákladem uvnitř i vně opraven, ale návštěvnictvo přes všecko upozorňování nešetří síní, ani chodeb, nýbrž poškozuje je mnohdy zlovolně. Zní přímo neuvěřitelně, že dopouští se těchto alotrií i dorost sokolský, tj. učedníci, kteří na chodbách zápasí, stěny maží, otloukají a pokreslují. Záchody městské čítárny pak tak znečišťují, že kvůli nim musely být trvale uzavřeny.“

Sokolové se obratem proti novinové zprávě ohradili. Vinohradské listy trvaly ale nadále na svém: „ Sokol vinohradský poslal nám rozhorlený přípis, ve kterém vytýká se nám neinformovanost a prohlašuje se, že výtka se netýká sokolského dorostu. Naproti tomu prohlašujeme my, že jsme se před otištěním sdělení řádně informovali na radnici, u správy Národního domu, která obsah upozornění našeho do puntíku potvrdila.“ Nevábný byl v té době stav také ostatních toalet: „Toaletní místnosti ve vinohradském Národním domě měly by býti nově vyřešeny. Značné rozpaky působí návštěvníkům hlavně dámská toaleta u Divadelního sálu, nesnadno přístupná a primitivní. Přeneste ji do chodby za zimní zahradou, kde původně stávala a upravte ji účelně!“ Velký zájem na povznesení Národního domu měl samozřejmě také dlouholetý nájemce zdejší restaurace a kavárny pan Valnoha. Ten mimo jiné obecní správu upozornil na nešvar, který se týkal konzumace vlastního jídla a nápojů v prostorách Národního domu: „Místnosti v Národním domě propůjčovaly se dosud dle stranického klíče každému, kdo požádal, bez ohledu, má-li prostředků k úhradě poplatků, a umí-li se v salonech chovati. Některé třídy občanstva o zábavách restauraci vůbec ignorují, pojídajíce a pijíce na chodbách a schodištích z vlastního přineseného, usnesla se městská rada, aby při zadávání sálů slyšen byl příště pan Valnoha jako poradce.“ 

Ve dvacátých letech noviny často probíraly téma případné dostavbu Národního domu. S dostavbou budovy se počítalo prakticky již od jejího otevření. V  bezprostředním sousedství Národního domu nakonec nevzniklo ani městské divadlo, ani novostavba vinohradské sokolovny. V  Korunní třídě na budovu navazoval biograf Minuta, který byl otevřen již před první světovou válkou, v roce 1911. Všímavý čtenář může průčelí biografu spatřit na dobové pohlednici pod tímto textem. Na pozemku směrem do  Blanické ulici byl k Národnímu domu přistavěn dřevěný restaurační pavilon s verandami  a přilehlém pozemku se ve stínu stromů nacházela zahradní restaurace. Dřevěná stavba ale i samotná restaurace od svého otevření značně zpustla. V roce 1920 se objevil návrh, aby byl na pozemku za Národním domem postaven hotel. Podle autorů návrhu se tím mělo dosáhnout následujícího: „Zmizí konečně nešvarný, nezastavěný komplex zahradní s nekrytou zdí Národního domu. Ulehčí se bytové a hotelové krisi. Na Král. Vinohrady obrátí se nový příliv cizinecký i obchodní.“ Nakonec zůstalo tak jako skoro vždy jen u plánů. Nedošlo ani k avizované opravě plotu kolem pozemku: „Náš dávný popud k odstranění ohavné dřevěné ohrady směrem do ulice Blanické a Chocholouškovy (pozn.: nyní Slezská ul.), dostal se konečně v městské hospodářské komisi na přetřes. Plot bude odstraněn a novým vkusnějším nahrazen.“ Uplynuly další dva roky a zahrada se zjevně nacházela ještě v horším stavu: „Zahrada mění se čím dál déle, tím rychleji ve skutečné hnojiště. Odpadky, papíry, staré bedny, hromady listí, slovem vše, co patří na hnůj, kupí se tam pod hnijící konstrukcí bývalých verand. Nemohly by se dřevěné verandy, kiosky a ploty s prospěchem prodati dříve, než se rozpadnou?“

V prosinci roku 1924 Vinohradské listy obsáhle informovaly o nových a vskutku velkolepých plánech na modernizaci Národního domu. V čele těchto snah stál, jak jinak, nám již známý restauratér Josef Valnoha: „Jak bude vyhlížeti Národní dům po adaptacích, k nimž se konečně odhodlala Praha, o tom poučil nás přeochotně pan restauratér Valnoha. Dům je velkolepě stavěn, ale nevyhovuje ani rozčleněním, ani výpravou požadavkům doby. Především nutno upraviti hlavní vchod, kterým výhradně bude se vstupovati.“ Po vstupu do budovy měly návštěvníkovy kroky automaticky zamířit do nově zařízené kavárny: „Z vestibulu vcházeti se bude napravo do úplně nové, zvláštní veřejnou soutěží vyřešené kavárny, v pozadí sestoupí se novým schodištěm do podzemí, v němž z obrovských vysokých sklepů zřízeny budou jako dnešní kavárna veliké salony k společenským a rodinným cerclům. V celém domě zařídí se nové, komfortní toalety s umývárnami. Z podzemí do vyšších poschodích pohybovati se bude pater noster, větrání obstará zvláštní švýcarská ventilace...“ Náklady na rekonstrukci byly vyčísleny na více než dva miliony tehdejších korun a měly být umořeny nájemným, které by pan Valnoha obci zaplatil během dalších šesti let. O tom, jak to tehdy s Národním domem dopadlo, a zda byly velkolepé plány alespoň částečně realizovány, si povíme někdy příště. A nenastal dnes, po dalších sto letech, opět čas na důkladnou rekonstrukci Národního domu?