Historické střípky (4): Vinohradská reálka aneb škola volá (Vinohrady)

„Statistika nuda je, má však cenné údaje“ tvrdí se ve známé písničce pánů Svěráka a Uhlíře. Rozhodně to platí také o Čtvrté zprávě výroční cís. král. státní reálky na Král. Vinohradech za školní rok 1901-1902. Přehledy a tabulkami nabitá dobová publikace nám nabízí zajímavý pohled na tehdejší školství, jehož úroveň můžeme obdivovat i dnes. Kromě údajů o počtu žáků, profesorském sboru a struktuře vyučovacích předmětů, se také dozvíme, že byl do školních sbírek pořízen klokan.

Reálka či reálné gymnázium, byl nový typ střední školy, který se v evropských zemích začal objevovat od 18. století. Oproti klasickým gymnáziím byla škola zaměřena více na praktickou výuku. Na  konci 19. století byla reálka sedmiletou střední školou zakončenou maturitní zkouškou. Absolventi dále mířili především na technické a přírodovědné obory.  Během studia přibývaly nové předměty a postupně se zvyšoval počet vyučovacích hodin. Na začátku to bylo 29 hodin týdně, v ročníku závěrečném již 34 hodin výuky. Předměty byly následující: náboženství, jazyk český, jazyk francouzský, zeměpis, dějepis, matematika, přírodopis, fyzika, chemie, měřictví a rýsování, deskriptivní geometrie, kreslení, krasopis, jazyk německý a již tehdy povinný tělocvik.

Město Královské Vinohrady koncem 19. století vynakládalo na rozvoj školství značné prostředky. Chloubou obce byly mimo jiné právě školní budovy. Jejich novostavby můžeme vidět i na dobové pohlednici. „Předměstí na jihovýchodní straně Prahy (Král. Vinohrady, Žižkov, Nusle, Vršovice) neměly až do roku 1892 žádného gymnázia a do roku 1895 žádné reálky, ačkoliv měla již v té době takřka 100.000 obyvatel převážně české národnosti.“ Oba tyto vzdělávací ústavy byly otevřeny právě na Královských Vinohradech. Škola Na Smetance se stala výraznou dominantou města: „Tato největší a nejkrásnější škola vinohradská stojí na návrší nad nádražím postátněných drah a kopule její i čtvero věžovitých nároží zdaleka jsou viditelny.“

V monumentální školní  budově, kde dnes sídlí mateřská a základní škola, našla na konci 19. století své sídlo vinohradská reáka: „Zřízení její povoleno nejvyšším rozhodnutím ze dne 9. února 1895 již pro školní rok 1895/1896, když obec přijala na sebe povinnost opatření a udržování potřebných místností.“ Začátky ústavu nebyly rozhodně jednoduché. V prvních letech existence se reálka o prostory dělila se žáky měšťanské a obecné školy, pro které byla původně škola roku 1888 postavena: „Ústav ten jest umístěn zatímně ve školní budově Na Smetance, jejíž část se k tomu cíly zvláště upravuje, dílem i v budově c. k. státního vyššího gymnázia. Zatímně budou pouze první čtyři třídy reálné otevřeny, následující každý rok přibude pak po jedné třídě až do úplnosti ústavu.“ Až ve třetí školním roce byla celá školní  budova odevzdána c. k. reálce, tedy kromě části přízemí, kde byl umístněna dětská opatrovna. Ještě před první světovou válkou měla reálka mnohé nedostatky: „Schází jí řada místností. Například ředitelův byt, modelovna, hovorna a další. Tělocvična je v adaptovaném sklepě, několik metrů pod zemí, jest tedy vlhká, má málo vzduchu a světla. Východ z ní je pro případ paniky zcela nedostatečný.“

Ale nyní již zpátky do lavic! Začátkem školního roce 1901-1902 do škamen zasedlo 707 žáků, ovšem před prázdninami ústav evidoval „pouze“ 662 studentů. Tři chlapci během roku zemřeli, stejně tak jeden z profesorů. Ve třídách bylo průměrně okolo 40 žáků, v některých však i přes padesát. V dalších letech jejich počet ještě narůstal: „Budova vyniká velkými učebnami a širokými chodbami. Ukazuje se však, že prostorné učebny mohou býti zároveň danajským darem. Již několikrát vyskytly se zde třídy mající přes 60 žáků!“  Této hordě čelil ředitel  ústavu profesor Václav Starý a dalších takřka čtyřicet profesorů, učitelů a asistentů. Na pořádek dohlížel školník definitivní František Masopust a školník výpomocný František Zelený. Součástí ústavu byla učitelská a žákovská knihovna a rovněž bibliotheca pauperum, která během roku půjčovala učebnice nemajetným žákům. Při výuce byly využívány specializované kabinety kromě fyzikálního to byl přírodopisný a chemický. Dále pak sbírky matematické a deskriptivní, sbírka hudebnin a dvě kreslírny. K motlitbám a rozjímání sloužila školní kaple sv. Prokopa. „Kromě řádných hodin tělocvičných byli i letos žáci k tomu vedeni a nabádáni, aby ve volné chvíli oddávali se cvikům tělesným, jak je skýtají různé doby roční.“ Velká pozornost byla věnována také hygieně: „Školní místnosti byly hojně provětrávány a udržovány v náležité čistotě. Oddechových přestávek užívalo žactvo za dozoru učitelstva na prostorném a vzdušném dvoře, v zimě a za nepohody v rozsáhlých chodbách školního domu.“

Po vypuknutí první světové války byly některé vinohradské školy zabrány pro vojenské účely. Kromě ubytování vojska část z nich sloužila jako vojenské lazarety: „Školy jež byly ze svých budov vytlačeny musily se nastěhovati do ostatních nejbližších škol a tam v nejnižších třídách bylo střídavé vyučování. Učilo se i v tělocvičnách, kreslírnách, pracovnách.“ Tento osud neminul ani vinohradskou reálku. Z blízkého nádraží císaře Františka Josefa byli po provizorním dřevěném schodišti  dopravováni do budovy školy ranění vojáci. Koncem druhé světové války se školní budova ocitla uprostřed bojů o rozhlas v průběhu pražského povstání.

Na starších vyobrazeních této vinohradské lokality je často zachycena také druhá, dnes již neexistující školní budova. Byla postavena začátkem dvacátého století na pozemku proti sadům, v bezprostředním sousedství reálky. Budovu obecné a měšťanské školy srovnal se zemí tragický spojenecký nálet na Prahu 14. února 1945. Dnes slouží pozemek na rohu ulic Italská a Na Smetance jako sportoviště.